Neumím snášet bolest

Duše

30. ledna 2018 v 2:59 | Evelyney
Mnohými životy prošla jsem,
krvavé šrámy sbírala jsem.
Ač každá bolest stín udělala,
já lásku a pohodu rozdávala.
Má duše je jak ementál,
život však musí jít dál.

Jednou přijde ten čas,
plody své setby posbírám.
Čekat budu tu zas a zas,
dobrých časů se dočkám.

Nikdo nedal mi právo život si vzít,
nikomu nejsem povinna rozkazy plnit.
Nemůžu vzít něco co jsem dostala,
jsem tu proto, abych život předala.

Až budou všechny dny sečteny,
až budou všechny dluhy splaceny.

Pak přijde ten správný čas,
abych šla zase o kus dál.

Pak přijde ta správná chvíle,
kdy budu moci říct klidně,
mnohými životy jsem prošla,
moje pouť na konec došla.
 

Samota

29. ledna 2018 v 23:37 | Evelyney
Samota ta tíží,
láska zas ničí,
společné žití,
hromada potíží.

Opuštěný byt,
měl jsi tu být.

Prázdný dotek objetí,
chybný krok poslední.

Koupelna je temná,
není tam vůně mužská.
Prázdná i má lednička,
chybí v ní tvá omáčka.

Klavír je němý a kytka tu není,
mé časy se mění a a samota tu zase leží.

Trvání lásky

29. ledna 2018 v 23:31 | Evelyney
Láska na jednu noc je risk,
možná přijde pro někoho zisk.

Láska na jeden týden,
po něm bude někdo zřízen.

Láska na jeden měsíc,
jak kometa okolo letíc.

Láska na jeden rok,
to je jak řeky tok.

Láska na jeden život,
pro někoho úplná pitomost.

Od věky věků,
hledá jeden druhého,
přání mnoha snů,
najít si toho pravého.

Bude to tak stále dál,
v páru jde život dál.
 


Ruku v ruce

29. ledna 2018 v 23:24 | Evelyney
Podej mi svou dlaň a budem tu jen krátce,
jen co listí upadá, zhasnou hvězdy, začnou tát,
jen na chvíli snít, na chvíli tě mít, slunce mé slunce,
nastav mi svou dlaň a bude nám tu krásně,
jen co listí upadá, všude kolem bude zář,
v klidu usínám, na chvilku umírám, slunce mé slunce.

Jak příznačně to zní, jak sama to cítím,
chci oči zavřít a jen snít,
cítit tvou vůni, tvé doteky, tvé líbání
vnímat tvou touhu, slyšet tvé vyznání.

Chci zpátky ten čas, tu dobu,
nastolit zase tu pohodu,
splnit ti všechna tvá přání,
poskytnou vše i soukromí.

Být ti ženou, být ti oporou,
být pro tebe úkryt před bouřkou.

Přinášet radost a uspokojení,
být ti dobrem, ne přítěží.

Nechci už jen snít, chci takto s tebou žít,
přijmi mou dlaň, prosím, půjdem spolu tak žít.

Jen s tebou být

16. ledna 2018 v 1:25 | Evelyney
Proč to krásné musí odejít?
S tebou já se nechci rozejít.
Proč čas nelze vrátit?
S tebou chci život strávit.

Měli jsme lásku, touhu a žár.
Chceme spolu vrátit ten čas?
Tehdy na začátku byl to snad sen?
Sny ubíhají každý den.

Tenkrát jsi mě objal a hřál.
Zůstal jen smutek prázdných rán.
Vyznání oboustranná tehdy byla.
Teď se cítím, jak kdyby nikdy nebyla.

Byla to láska, či šálení mysli?
Je to tu stále v mé mysli.

Jen s tebou být, jen s tebou žít.
Ve jménu lásky přísahám.
Jen k tobě blíž, jen spolu být.
Ve jménu smrti přísahám.

Po zbytek žití buď můj nej.
Po všechny dny budu tvá nej.

Moderní technika

16. ledna 2018 v 1:23 | Evelyney
Ztracený telefon jsem nenašla, ale ani jsem s tím nepočítala. Karta se znefunkčnila, tak tam žádná škoda, telefon byl starý, opotřebovaný, darovaný od někoho, kdo má mobilů několik a podstatně modernějších. Ale darovanému koni se na zuby nemá hledět, tak nechci ani soudit člověka, který ač velmi blízký se chová ke mě jak k cizí. Je to jeho postoj, já mám svůj postoj.
Ale jak si tak ten týden chodím bez toho mobilu, protože nový stále ještě nemám, jsem zjistila pár věcí.
Odcházím z domu a vím přesně kolik je hodin, zavřením dveří se dostávám do časového vzduchoprázdna. Už před pěknou řádkou let, jsem přestala nosit hodinky, nedělaly dobré mé pokožce, ale proč se trápit, když jsou hodiny na mobilu a tam si to kdykoliv mohu ověřit. Jenže najednou ten mobil nebyl, hodinky taky ne, číst ze slunce, které navíc ani teď není, čas neumím. Podle hvězd se také neorientuji, takže jsem měla možnosti skoro jak za dětství.
A taky jsem si tak připadala, čas běžel kolem mě, já jsem si šla, tak jak to šlo, ujelo MHD, naštěstí ve velkém městě jezdí dost často, tak jsem počkala na další. Pokud jsem přece jenom zatoužila po tom vědět kolik je hodin, tak ty jsou v každém MHD na několika místech. Potom na hodně zastávek je ukazatel časů, kdy pojede další spoj, tam je také i čas aktuální. I nějaký ten kostel s hodinami se našel, jediné hodiny, které jsem nepoužila je náš Brněnský Orloj, ten jsem do dnešního dne nepochopila. Ač jsem se koukala z jakékoliv strany, z jakékoliv části Náměstí Svobody. Nepatřím mezi ty šťastlivce, kteří tam nějaký čas vidí. Nevadí i tak si užívám tento klidný čas, čas, který si zbytečně nestresuji věčným koukáním na hodiny, zda to stihnu, zda nepřijdu pozdě, kolik mám ještě času a zda by nešlo ještě něco udělat.
Byla jsem osvobozena od věčného zvonění, od všech nechtěných nabídkách, od různých omylů, nesmyslných sms.
Přesto jsem si dnes byla vyzvednou staronovou simku, ale ještě nemám telefon a tak uvažuji kolik dnů dám tomu, než si ho pořídím.
Ach ta technika a moderní doba. Ale už jsme všichni natolik zvyklí, že si můžeme kdykoliv zavolat a říct třeba něco hezkýho svým nejbližším, že můžeme zavolat kamarádce, kdy se sejdem na kafe. Navíc dnešní telefony mají foťák, můžeme si tedy zachytit okamžik, na který si v budoucnu rádi vzpomeneme. No pokrok a novinky techniky jsme prostě pustili do svého života a tak musíme přijímat občas i to negativum.
Jdu si na internetu, zase nová technologie, hledat nějaký pěkný, zajímavý a vyhovující mobil.

Tajemno

11. ledna 2018 v 0:46 | Evelyney
Mám velice zvláštní týden, pocítila jsem zvláštní duchovno, nevysvětlitelné síly a pomoci. Taky jsem poznala zoufalství a pocit neřešitelnosti.
V pondělí jsem šla, ač odpoledne, tak za tmy domů. To vzhledem k tomu, že je leden není nic zvláštního. Ale celou cestu trolejbusem jsem měla zvláštní pocit, že se na mě někdo dívá, že mě sleduje. Nešlo o to, že by mi to bylo nepříjemný, ale bylo to zvláštní, měla jsem u toho pocit ochranitelstkého tepla. Ale i přes to, že věřím v "něco" mezi nebem a zemí, jsem si říkala, že je to jenom důsledek toho, že jsem skoro celý den strávila se svými milovanými vnoučaty a mluvila jsem s člověkem, který mi je velkou oporou v současné mé složitější situaci. Jenže to tak nebylo. Teď už věřím tomu, že jsem nebyla sama a opravdu se mnou někdo byl. Po vystoupení z MHD jsem absolvovala kousek cesty pěšky mezi keři a stromy, po cestě, která je utvořena množstvím obyvatel, kteří tudy každodenné chodí. Dobrá duše na Radnici nechala na této ušlapané cestě udělat chodník z betonových čtverců 30x30, takže se chodí pohodlněji, ale na drué straně při dešti je na některých místech blato. A tak jak jsem šla po této cestě tak právě v tomto místě jsem uklouzla, ale ono tam v zrovna žádné blato nebylo. To ale není tak zvláštní jako to, že jsem měla určitě původně spadnout, ale já jsem se chytla něčeho co tam vůbec nebylo, já jsem cítila něčí "ruce", které mě zachytily.
Vždycky jsem si říkala, že mám nějakého anděla strážného, ale takto jsem si to nepředstavovala. No je to pro mě jediné vysvětlení, byla to od něho pomoc protože věděl, že přijdou ty špatné věci, které mě čekají.
Již delší dobu kašlu, ta delší doba je několik roků, ale poslední měsíc až dva je to horší a horší, až z toho byly nekontrolovatelné záchvaty kašle. Proto jsem se rozhodla, že v úterý opravdu musím jít k doktorovi, aby mi pomohl. Jeho výsledek vyšetření byl horší než jsem si myslela. Zánět průdušek, nález na plících a tak dále, no antibiotika to snad všechno do měsíce vyřeší. S tím jsem šla do lékárny a potom se léčit.
Jenže po cestě domů, zda v lékárně, nebo v obchodě, či trolejbusu, to nevím, ale ztratila jsem mobil. Věc bez které většina z nás se neobejde. Mobil byl starý, ten nemá žádnou hodnotu, sim kartu jsme hned nechali zablokovat. V mobilu jsem měla hodně fotek, nějaký video, ale hlavně plný adresář telefonních čísel. A protože jsem starší generace, která se tyto vymožennosti techniky stále učí ovládat, tak jsem čísla neměla na sim kartě, ale v mobilu. Takže teď jsem jak se říká na začátku, vlastně ani nevím zda některá ta čísla budu schopna ještě sehnat. Tak až seženu nějaký další telefon, na nový nemám, tak mě čeká období volání neznámých čísel, čeká mě i množství nechtěných a otravných hovorů od společností, které nabízí zázračné pomůcky a zážitky. Většinou neznámá čísla neberu, za to teď budu muset brát každé. Co když je to někdo z mého adresáře?
Ještě to nekončí, teď je na řadě teplota, která se velmi rychle objevila. K depce, která mě trápí už víc jak půl roku, po neúspěšném 3 měsíčním léčení v nemocnici, se přihlásila mo RS. Prostě nezlepšení psychiky, nepříjemné nachlazení, ztráta mobilu a k tomu ještě teplota, takže co jiného mohlo přijít než atak. Takže k zánětu spojivek, který je taky důsledek nachlazení, je vidění horší, no a moje nohy se rozhodly, že taky nebudou poslouchat.
Tak si tu tak sedím a říkám si jestli už je toho dost, nebo ještě něco přijde. Myslím si, že by to pro tento týden mohlo stačit a něco pěknýho by mohlo zase přijít.
Budu věřit, že od pádu mě zachránil můj anděl strážný a tak mu děkuji, že při mě stál a poprosím ho, aby mě neopouštěl a stál při mě pořád.
Anděli můj strážný děkuji ti z celého srdce za tvoji ochramu, pomoc a podporu. Budu ráda a vděčná, budeš-li mi stále na blízku a pomáhat mi.

Loutka

10. ledna 2018 v 23:59 | Evelyney
Slunce dnes nevyšlo, radost je pryč,
prolévám slzy, utápím žal.
Jsem snad jen bezduchá loutka, co nemá klid?
Neříci slovo, jen mlčet
a dál mohu jen snít . . .
Co vlastně dělat mám,
co je tvé přání,
mám odejít v dešti,
či jen v tichu si lát?
Jsem bezduchá loutka co mlčet jen má!

Vánoce

29. prosince 2017 v 18:00 | Evelyney
Vánoce mají být svátky klidu a míru. Nevím kdo a kdy vymyslel toto označení, ale já to takto teda fakt nevidím.
Možná, že si někteří lidé dokáží užít pohody a klidu, ale to určitě neuklízí, nepečou a nepřipravují tu pohodu pro zbytek své rodiny.
Když jsem byla ještě dítě, tak moje matka před vánoci nejen umývala okna, ale i nechávala vypnout záclony, aby byly na vánoce jako nové. Ve skříních jsme vyměňovaly papíry, drátkovali parkety, tepovali koberce a sedačky a už si ani všechno nepamatuji. Celý byt měl vypadat prostě jak po generálním úklidu.
Ještě se muselo udělat několik druhů cukroví, odzkoušet i cukroví co dělala v loňském roce kolegyně, nebo sousedka. Navíc se ještě dělalo to zaručené, co jsme dělali jž několik roků před tím, samozřejmě i to co dělala ještě i babička.
Pak se ještě dělal bramborový salát, několik druhů řízků, filé, ryba, chlebíčky, jednohubky, obložené talíře a další a další.
No pohledem dnešních let bych toto období nazvala "obžerstvím" a totálním zničením všech sil k uspokojení. Ale koho se snažíme všechny my ženy uspokojit? Manžela, děti, rodiče, sousedy, nebo sami sebe? Je vůbec někdo kdo to ocenil?
Samozřejmě jako vzorná dcera, která pochytila všechny ty špatné a mnohdy i zbytečné zvyky jsem jako každý rok uklízela, nebojím se říci spíše bláznila s úklidem. Nemá cenu popisovat co a jak, většina žen to dělá taky a většina mužů nechápe proč to my ženský děláme.
Každý rok stejně jako tento jsem si říkala, příští rok vánoce zruším, nebudu nic uklízet, vždyť uklízím celý rok, nemá tu kdo udělat binec. Ten co se udělá při běžných denních činností, se uklízí hned. Okna se taky pravidelně umývají a záclony perou, koupelna se umývá každý týden. Tak jako každý rok i tento jsem si plánovala, že udělám tak max 5 druhů cukroví. No, ale tady se musím pochválit, na rozdíl od loňského roku kdy jsem dělala 26 druhů, jsem to letos "odflákla", bylo jich jen 16. Vánoční výzdobu jsem samozřejmě dělala až na poslední chvíli, dříve mi nevyšel čas a pomocníci se v naší rodině nenachází, zde máme jenom koštovače, ochutnávače a potom hlavně ty, co chtějí mít tu pohodu, klid a mír.
Děti byli rádi za tu atmosféru rozsvíceného stromečku, dárků pod ním. Asi je až tolik nezajímalo co budou mít na večeři, měli se celý den postit, aby viděli "zlaté prasátko" a Ježíšek jim donesl hodně dárků. Ty asi vůbec nezajímalo, jestli jsou vytřeny všechny podlahy, umyty okna, vyleštěn nábytek a vše to co se muselo udělat. Těm bylo jedno co dostanou na jídlo, hlavně aby se to dalo jíst. Nezajímá je ani tak jaké druhy cukroví, jako to, aby dostali nějaké sladkosti, možná, že sušenky, nebo oplatky by udělali stejnou službu.
Druhý den sváteční a já jsem si konečně na hodinu sedla a začala odpočívat a užívat si toho klidného a mírného období vánoc. Po hodině zaslouženého užívání vánoc, jsem začala uklízet popatlané stoly, židle a vysála koberce, umyla země. Přidala jsem špinavé prádlo k tomu co jsem ještě před svátky nestačila vyprat a třídila jsem, abych je hned druhý den mohla začít prát, aby mi náhodou nezůstalo na nový rok. Jak se říká "Co na Nový rok, to po celý rok".
Dneska je poslední pracovní den tohoto roku, pracovní je podle nějakých pravidel, které byly nastaveny. Pro mě je to jeden z dalších dnů, kdy musím pracovat nejen v práci, ale i doma, nakoupit, uvařit večeri, hodit prádlo do pračky, posbírat nádobí po bytě, případně poházené oblečení . . . no prostě dělat běžné denní činnosti.
Za dva dny bude konec letošního roku a my přivítáme ten další v pořadí takovém, jak dlouho jsme kdo tady. Všichni budeme o rok starší, zda budeme i o rok chytřějsí je už otázka. Někdo z nás bude o rok těžší, po svátkách možná i o víc těžší, ale dáme si k novému roku předsevzetí, že tentokrát už příští rok ty přebytečná kila určitě zhubneme. Pak si dáváme i taková předsevzetí, jako že přestaneme kouřit, pít, jíst sladké, hádat se s kolegy, být protivný na okolí, někdo si možná naopak řekne, že bude v tom příštím roce důslednější v tom, aby opravdu více odmítal každému pomoci, za druhé dělat jejich práci, zachraňovat jejich přehmaty, a vůbec se snažit spasit celý svět.
Možná, že nejlepší ze všech předsevzetí by bylo - budeme tolerantnější k okolnímu světu, budeme si vzájemně vážit nejen sebe, ale i těch okolo, budeme si užívat každého dne tak, aby jsme se nemuseli stydět za svoje činy a svoje chyby.
My domáci, hlavní pomocníci se zamyslíme nad tím, zda je opravdu potřeba dělat všechno to běsnění kolem příprav nejen Vánoc, ale i Velikonoc, oslav narozenin, svátků, svateb, křtin, setkání přátel, nebo spolužáků po letech. Berme to tak, že nás všichni přítomní těchto akcí, chtějí vidět, chtějí s námi prožít krásné chvíle, nebudou se dívat zda máme uklizeno, naleštěno a zda se nám budou prohýbat stoly pod tíhou všech těch jídel. Hlady a žízní je určitě nenecháme, ale nemusíme nikomu přivodit "zkažený žaludek". ˇBuďme rádi, že se vidíme, že spolu můžeme být, nevíme zda se příště setkáme.
Ctěla bych všem živým bytostem popřát úspěšný, klidný a pohodový nejen příští rok. Všem popřát hodně štěstí, lásky, splnění vysněných, reálných přání a hlavně to nejdůležitější a to je zdraví. Ať rok 2018 je lepší než letošní, nebo ať aspoň není horší.
Já osobně si moc přeji, abych dokázala toto všechno praktikovat i na své osobě, aby se mi o tom jenom hezky nepsalo, ale abych mohla na konci příštího roku říct, "joooo, já jsem dokázala zbourat tu hnusnou zeď, co jsem si kolem sebe postavila".

Nedělím se

20. prosince 2017 v 23:49 | Evelyney
Překročit stín svůj mám,
přijímat jen přání tvá,
i já svoje potřeby mám,
říkal jsi, že budu jen tvá.

Co mi však z tebe zbývá?
Že nejsem tvá jediná.

Miluji tebe, to víš,
dýchat za tebe to dokážu spíš.

Nechci ji v blízkosti tvé,
dělit se o srdce tvé,
než dělit se o cokoliv s ní,
to raději běž si za ní.

Kam dál