Září 2017

Snění

30. září 2017 v 1:18 | Evelyney
V lásce a míru bez těžkých pout
chci vesmírem tančit vedle něj plout
jak víla na rozkvetlé louce
jak laň v malé tůňce
jedna tam tančí, druhá tu pije
a on tam trpí a mě tu je bídně
chci krásu světa vnímat
slunce, mraky i déšť vítat
každé ráno jitřenku slýchat
štěstí a lásku z jeho očí získat
projít si každý i ten těžký den
a vědět, že vrátím se za ním sem
do ráje naplněného velkým citem
do míst kde budeme se svým snem

Kouzlit

28. září 2017 v 0:37 | Evelyney
Mít tak kouzelnou hůlku
A neumět kouzel půlku
Přičarovala bych krásný svět
Kde by byla radost a samý květ
Mít tak tu velkou moc
Zařídila bych všeho hojnost
Zlobu a násilí bych zrušila
Války a nemoci nepřipustila
Mít tak ten dar bohů
Kouzla a krásu andělů
Všude by bylo jas a slunce
Nikdo by nepoznal faleš a kopance
Mít od rybky tři přání
Chtěla bych jen, aby byli všichni šťastní
Aby láska byla mezi námi
Aby jen štěstí bylo s námi

Volání

25. září 2017 v 1:27 | Evelyney
Volám, volám o pomoc volám
prosím, prosím, někdo mě slyší
doufám, doufám v zítřek doufám
přijdou už někdy časy lepší
chtěla jsem lásku tvou
chtěla jsem přízeň tvou
měla jsem srdce na dlani
měla jsem ústa k líbání
nestál jsi o duši mou
nechtěl jsi utěšit bolest mou
jsem jak krajina po výbuchu
jsem bytost bez rozumu
zasadit semínko naděje
vypadnou z toho jen pomeje
složitost života nezvládám
mám snad provolat už to vzdávám

Jenom tak pár slov

25. září 2017 v 0:59 | Evelyney
Necítím zoufalství, necítím zlost
cítím zklamání, cítím lítost
bolí to ponížení, ta zrada bolí dost
nebolí jen oči od slzí, už jich bylo dost
čas není můj kamarád
ubírá mi tebe a rád
chci to všechno zvrátit
a krásné chvíle vrátit
cítit tvé pevné objetí
to krásné vzájemné chvění
lásko, já ti ten čas dám
ale spolu půjdeme pak dál
to nejsou z mé strany podmínky
to jsou jen krásné vzpomínky
nezahodíme přece tolik krásy
pro trochu špatných dní a nocí
chytneme se za ruce
a půjdeme spolu po louce
stoupneme si na slunce
a přijmeme všechny vibrace
budoucnosti spolu půjdeme vstříc
co jiného si už přát víc

Migrena

24. září 2017 v 2:59 | Evelyney
Tak jak mám poznat kdy je to opravdu bílé a kdy černé?
Připadnu si jak na houpačce, nebo přímo na horské dráze.
Zase debata o "smyslu života", která nevedla k ničemu jinému, než k tomu, že jsem potom celou sobotu proležena v posteli s migrénou.
Mám delší dobu depku z práce, nevím zda je to syndrom vyhoření, což je dneska moderní vyjádření, když už člověka nebaví jeho práce. Možná mám to, možná únavový syntrom, nebo už mě jenom nebaví zachraňovat celý svět, pomáhat všem okolo sebe a být vždy připravena k tomu poslouchat cizí problémy. Mám těch svých až nad hlavu, jako většina obyvatel naší země. Musím se s tím poprat sama, protože opravdu jediný kdo pomůže, je ten na konci vlastní ruky. Povídáním a přemýláním dokola svého problému, ho nevyřeším a nakonec "zkazím" náladu i tomu druhému. Jde toto nějak vysvětlit životnímu partneru? Já se snažím vše vyřešit sama, byla jsem nakone k tomuto vychována a tak když se v něčem utápím, zalezu "do nory" a tam se buď vybečím, nebo si promyslím jak to udělat, s kým se spojit, kdo je kompetentní pomoci.
Všichni takový nejsou, to už vím, jenže já opravdu nevím jak vysvětlit, že když jsem v depce, nejsem schopna pomoci tomu druhému, ani za cenu, když mě psychicky vydírá. Dostávám se až na okraj propasti do které se mi chce skočit. Macocha je naštěstí daleko, ani nevím kolikáté patro stačí na skok z balkonu. Tak se snažím pořád dokola to vysvětlit, pak strávím hodinami brečení. Proč my ženský neumíme praštit do stolu a říct ne, už dost.
Nakonec zničená psychicky konečně po půlnoci zalezu do postele a z ní jsem schopna potom vylézt až za 24 hodin. Migréna je hrozná věc. Pokud je ještě takto vyvolaná zbytečným dohadováním, tak to mi vadí ještě víc. Stačí když si ji nechtěně vyvolám, nedodržením pokynu, které potraviny nesmím jíst večer.
No tak jak říkám, horská dráha, den, dva fakt dobrý, pak to stojí za starou bačkovu, potom bolesti, pak únava. Asi by to potřebovalo nějaký opuštěný ostrov, ale i bez Pátka.

Pěkný den

20. září 2017 v 0:19 | Evelyney
Dneska jsem měla pěkný den. Může za to jeden krásný blonďatý kluk, prostě moje láska. Je maličkej, ale už umí tak hezky říct babičko pojď se tulit. Jeho úsměv je lepší jak všechny prášky na zlepšení nálady, na potlačení deprese a vůbec všeho co se snaží doktoři se mnou udělat. Nemohu říct, že by se nesnažili, ale prostě nemůžou čímkoliv nahradit ten krásný dětský úsměv, tu bezbrannost, oddanost a důvěru jakou v nás hledají. Už úplně chámu jak říkala moje babička, mamka musí křičet, mamky vychovávají, my babičky rozmazlujeme. Já jsem sice rozmazlovala i svoje děti, jejich babička to neuměla, ale naštěstí jsem to neobrátila a nesnažím se teď vychovávat. Jediné co mě při vracení vnoučat bolí je, když je vracím rodičům, tak všechny říkají, já nechci za mamkou, já chci ještě za tebou. Vím, že je má jejich maminka moc ráda, miluje je a udělala by pro ně cokoliv, ale prostě musí být přísná, jinak by ji přerostli přes hlavu. Musím ji pochválit, má svoje děti opravdu dobře vychovaný, poslouchají, jsou milý a ochotní. I toho psa co sobě, nebo dětem pořídila, má poslušnýho. Obdivuji ji, jak to všechno zvládá. Já vím, je moje dcera a každá matka je na svoje děti hrdá. Ale tak je to dobře, aspoň si to myslím já, vím jsem občas hodně důvěřivá, naivní a nevnímám správně. I přesto si budu dál myslet, že můj dojem je správný a opravdu to všechno zvládá dobře. Prostě my matky a co potom babičky jsme takové. Děkuji za ten dar, že jsem matkou a díky svým dětem i babičkou. Zatím mám 3 vnoučata, ale v říjnu budu mít další a mám slíbeno, že pokud to půjde přibudou další. To bude krásný až povyrostou a přijdou všichni zároveň na návštěvu, třeba na oslavu narozenin, nebo na vánoce. Už se na to moc těším a právě pro tento pocit a pro tyto chvíle musím udělat vše, abych byla nejen tělesně v pohodě, ale hlavně duševně.
Děti moje jsem moc ráda za vás, za to, že vás všechny mám. DĚKUJI, ten kdo na tom má největší zásluhu ví, že on je na prvním místě v řadě těch co jsem jim zavázána.

Láska je bolest

17. září 2017 v 1:38 | Evelyney
Mám někdy pocit, že mluvit neumím a tak si své pocity píši. Je to už nějakou dobu co jsem si toto napsala. Už jsem se posunula dál, ale stále bych neměnila jediné slovo. Vypovídá to o stavu mysli, vrací mě to do začátků.
Je smutné ráno i mračna pláčou
V srdci tak prázdno, duši tak bolavou
Nemilovat, žila bych snáz
Nepoznat tebe, šlo by to snáz
Den po dni přichází a slzy přináší
Vzpomínky bolí, čas nic neléčí
Slyšet tak znovu tvé, být jenom tvůj
A vyslovit opět, jsi jenom můj
Pocítit opět to první líbání
Co plamen v nás zažehnul
Zažít znovu to milování
Co život můj posunul
Má duše touží, mé srdce žádá
Rozum mi radí, mé srdce puká
Chci zapomenout, tak jak ty doufáš
Nejde to, co osudem spoutáš
Ráno i večer mé oči pláčou
Kdy mé přání k tobě se dostanou
Den po dni bolest je stejná
Léčba tak ta je zbytečná
Jeden pohled tvůj stačil
Můj osud tím zpečetil

Konec, nebo nový začátek

16. září 2017 v 14:20
Mám kamarádku, chytrou holku, tak si říkám jestli měla pravdu, nebo už nastal čas. Jednou jsem si s ní povídala o tom co se dá všechno vydržet. Říkám ji, holka, já už nemůžu, jsem na dně. Ona mi s klidným hlasem říká, neboj, ženská když řekne, že už nemůže, tak může ještě desetkrát. Tenkrát jsme se tomu zasmály a já jsem na to pozapomněla.
V týdnu jsem si na tento rozhovor opět vzpomněla a říkala jsem si, tak buď mě lhala a tenkrát utěšovala a nebo jsem už na jedenácté pozici. Nebo jsem už opravdu jenom stará a tím pádem protivná, hádavá a nesnášenlivá? Nebo mě rodiče špatně vychovali a nenaučili mě dostatečně o práci spíše povídat, než ji udělat?
Celé své pracovní období jsem si myslela, že dělám možná i více jak je potřeba, ale snažila jsem se pomoci, poradit, zastoupit, prostě udělat to tak, aby bylo splněno. Spolupracovníci, vedoucí, dokonce i podřízení si toho vždy dokázali vážit a brali mě jako schopnou a ochotnou. Nikdy jsem neměla problém se s každým dohodnout na způsobu provedení práce. Nakonec se po několika desítkách odpracovaných letech dozvím, že je to chyba. Že za to, že jsem se dostala až do naprostého vyčerpání si mohu sama.
Životní okolnosti způsobily, že jsem musela změnit místo mého působení, změnilo se i osazenstvo pracoviště. Chtěla jsem si ty roky co jsem dostala navíc, než půjdu do důchodu odpracovat v klidu. Říkala jsem si, už jsem se našéfovala dost, už nechci být jak mezi mlýnskými kameny. Nechci poslouchat ty co šéfují víš jak já, ani nechci pochopit všechny problémy těch co jim šéfuji já. Chci ráno jít do práce, v klidu si zpracovat všechny papíry co mám na stole a jít si v klidu dom. Cestou něco nakoupit, potom uvařit, ale hlavně jít spát s čistou hlavou, nebudit se v noci hrůzou co není splněno.
Tak to byl jenom sen, skutečnost je jiná. Už pár týdnů bojuji s naprostým vyčerpáním, nemám sílu ani chuť nic dělat. Při vzpomínce na práci se mi udělá zle a spustí se slzy zoufalství. V noci nemohu spát, potom klidně prospím celý den. Na jedné straně je mi to úplně jedno, na druhé jsem z toho zoufalá. Takto si nepředstavuji poslední leta života, přece nemohu takto dožít a tímto způsobem čekat na smrt.

Chci být neviditelná