Říjen 2017

Depka

30. října 2017 v 23:41 | Evelyney
Dnes vyšlo slunce
bude ti líp
dej depce vale
konečně žij
květiny voní tu
ptáci nám zpívaj
motýl koukni tu
děti zde vískaj
krásy je kolem nás
v ten slunný čas
lásky tu kolem nás
nastal její čas
vyšlo už slunce
bude ti líp
musíš té depce
vzdorovat víc

Strach?

29. října 2017 v 22:20 | Evelyney
Může mít člověk strach sám ze sebe?
Může, jde se bát o to jak zareagujeme, co řekneme, jak to pochopíme.
Přijde občas stav naší mysli, že nejsme schopni rozumně uvažovat.
Vadí nám každá poznámka okolí, máme pocit, že se mluví o nás, že všichni kritizují jenom nás, za každou chybu jsme odpovědni.
Vidíme všechny oči, všichni se dívají na nás, pozorují nás, sledují každý náš krok.
Trpíme stihovamem?
Možná je to jen momentální stav mysli, dostali jsme se do stádia bezmocnosti nad svým rozumným uvažováním.
Bezdůvodně křičíme na lidi, které máme rádi. Při poznámkách které se nám nelíbí pláčeme a zoufáme si.
Nevycházíme ve dne, bojíme se lidí, jdeme ven v noci, líbí se nám chodit pod hvězdami, v samotě a bez lidí.
Je to i stav vnitřního osamění v davu mnoha lidí, vnitřního strachu otevřít ty dveře za kterými jsme schovaní a přijmout svět kolem nás.
Ten svět není zlý, ti lidé nejsou zlí.
Ano někdo nás vždycky bude kritizovat, někdo nás občas rozbrečí, to patří k životu.
Ale nesmíme zapomenout, že jsou i slzy štěstí.
Jsou chvíle kdy je dobře, těch chvil by mělo být více a více.
Ano mějme strach sami ze sebe, ale z toho, že bychom se báli samy sebe a toho, že nezvládáme svoje emoce.
Užívejme života, přijímejme jenom ty krásné chvíle a pokud je něco "špatného", tak to snažme se nevnímat, neposlouchat, nespojovat to se sebou.
Vždyť život je tak krásný a hlavně krátký na trápení.

Jde změna?

24. října 2017 v 23:30 | Evelyney
V lásce a válce všechno se smí
jenom ten důvod není stejný
v lásce jde o to zvítězit
získat to srdce milující
když dvě strany a jedna chce zvítězit
přináší jen životy uhasínající
zůstanou slzy a žal
smutní a osamělí pozůstalí
láska toť touha a žár
a potom smutní ti opuštění
v lásce a válce všechno se smí?
ne změňme to přísloví
války a boje ať už tu nejsou
lásku ať každý má a smutní tu nejsou
rozdávat něhu chlapy teď musí
ženy a dívky, všechny se těší
vraťte se muži z bojových představ
ženy a děti, klidný jsou přístav
vyléčit planetu pro všechny lidi
jen láskou a dobrými skutky
jen ten kdo má rád sám sebe
dokáže milovat i ty kolem sebe

Křižovatka

24. října 2017 v 23:04 | Evelyney
Byla jsem jemně, taktně, ale hlavně mile upozorněna, že nepíši, že týden nic nevzniklo.
Měla jsem několikrát chuť psát, ale potom přišlo něco "důležitějšího", nebo byla naštvanost tak velká, že bych hledala spíše ta slušná slova, než ty co mě z úst vycházela. Kdo někdy jel směr Komín - Bystrc ví jak ideální a úžasnou tu máme křižovatku. Ráda bych poznala toho projektanta, který má na svědomí toto uspořádání účastního dopravního "posunu". Jsem si vždy myslela, že je v Brně pouze jeden Dopravní podnik města Brna. Ale buď se pletu, nebo nemá šalina a trolejbus stejná práva. To, že my obyvatelé těchto dvou sídlišť by jsme se chtěli pohodlně a plynule přesunovat, to snad ani není důležité, copak obyčejný občan někoho zajímá. V tomto případě i ty movitější a důležitější co jezdí auty jsou na tom obdobně. Běžně cesta trolejbusem trvá 8 minut, ale nejen mě trval 35 minut. Že jsem na zastávce stála a čekala na spoj, který nejel ani z druhé strany byla asi maličkost, potom přesun přes křižovatku to je jak ze špatně napsaného hororu. Když už se podaří někomu z koly projet na zelenou tak je to jedno, výjimečně 2 auta. Zato šalina jezdí jedna za druhou. Protože má šalina absolutní přednost, tak si na této ideální křižovatce shazuje průjezd a ti ostatní mají červenou. Takže pokud jednička jezdí každý 3 minuty a v obou směrech, trojka každých 10 minut v obou směrech a jedenáctka taky každých 10 minut v obou směrech tak i průměrný počtář si dá dohromady jak často svítí zelená pro ty ostatní dopravní prostředky. A tady si říkám proč jedna část dopravního podniku vlastně stojí proti svým kolegům z jiné vozovny. Možná tady pramení ta nevraživost a to, že autobusáci a trolejbusáci nemají šalináře rádi. Nedivím se jim. Pokud bych já jako zaměstnanec stejného podniku pořad řešila nedodržení jízdního řádu, protože jiný chtějí mít výhodu, budu je taky "nenávidět". Ač možná za to ti šalináři nemůžou a mají takové předpisy. Ale pořád, není toto o lidech a o vzájemné toleranci?
A na zastupitelstvu jak Bystrce, Komína a města Brna jako celku se to přehazuje z jednoho stolu na druhý a nikdo nic neřeší, protože to vlastně vůbec není v zájmu města Brna řešit nějaký okrajový sídliště a jejich starosti.
Takže buďme rádi, že nám ještě něco dovolí a nepíchejme do vosího hnízda.
Tak to je tak z jedné strany předcházejícího týdne.
Ale minulý týden měl i hezké stránky, bylo sluníčko, usměvavé děti, radost kolem nich, drobné oslavy narozenin a pro jistotu i strávená noc s jedním z dětí. Beru to na střídačku, nemám tak pevné nervy jako mamka a všechny zaráz já prostě nedám. Beru je jako radost, jako "dobíjecí baterky" které mi zlepšují náladu a pokud bych je vzala všechny tak by to možná bylo náročné pro mě, pro ně bych potom nebyla ta babička co si s nimi hraje, je na ně milá, hodná, všechno jim splní, no prostě ta rozmazlovací babička.
Pitvání svých pocitů ze svého "léčení" si zase nechám na jiný den. Můžu psát každý den, nikdo mi v tom nebrání, jenom ne každý den se stanou až tak zásadní rozdíly, které stojí za víc než jenom, no tak mám další den za sebou.

Jak mít rád?

17. října 2017 v 22:22 | Evelyney
Jakub Smolík zpívá ve své písni vyhrává ten kdo miluje méně a musím mu dát zcela za pravdu. Čím více dáváme najevo tomu druhému, že ho milujeme, tím více od nás chce. Čím více po nás chtějí, tím jsme nespokojenější, že nemůžeme splnit všechna přání. Je to takový začarovaný kruh. Partner je pro nás vším, jak se říká, by jsme za něho klidně i dýchali. Jenže na všechno se lehce zvyká a tak každá naše další "služba" je časem braná jako samozřejmost. Takže musíme přidat a plníme další přání, která vidíme milujicí polovičce na očích. Dostaneme se klidně i do takové situace, že protějšku všechno nachystáme, všechno za něj uděláme. Nachystáme toaletní papír do držáku, když dojde a my u toho zrovna nejsme tak zjistíme, že už to nikdo jiný neudělá. Vytahujeme všechno nádobí z myčky a uklízíme do poliček. Pokud to neuklidíme my, tak to na té lince klidně bude třeba týden. To, že chodíme po bytě a sbíráme oblečení a dáváme po špinavého prádla je samozřejmost. Musíme sami vyprat, pověsit prádlo, pokud začne pršet a nejsme zrovna doma, tak to tam bude viset, moknout, ono se samo neposbírá. Každodenní nákup, vaření a chystání stravy až pod nos je samozřejmostí. A toto všechno a hromadu dalších věcí se bere jako, že je to normální a samozřejmé. A my co milujeme to děláme pořád a rádi. Ale ouha, co když se stane, že ten automatický robot onemocní? Nastane situace kdy se ten milující dozví, že je vlastně všechno špatně, že nic nefunguje, že ten, který je na svůj servis zvyklý, je najednou hladový, nevypraný, je naprosto zničený. Najde si jakoukoliv bolístku, aby dal najevo, že právě on je nemocný a on potřebuje, aby bylo o něho postaráno. Takže přijde na řadu citové vydírání, nám milujícím je z toho stále hůř a hůř a tak nakonec nejsme schopni skoro dělat nic a přichází ten moment, kdy se dozvíme, že jsme celý vztah zničili, že s námi ten "méně milující" vlastně trpí, že je nešťastný a nespokojený. Co dodat? Mám tě rád/a, ale sebe musím mít raději.
I když svůj článek píši jako žena, neznamená to, že to nemůže být i obráceně. Někdy "trpí" žena, někdy muž, někdy i rodiče, nebo naopak děti. Milujme druhé přese lásku sami k sobě.

Smutek

16. října 2017 v 22:10 | Evelyney
Dnešní klid zbraní
dává mi sílu
démonům z nocí
ubere klidu
toužíc po přízni
čekám tu v oparu
přijdi už princi
než budu v soumraku
bojím se pastí a hluku
co život přináší bez humbuku
nechci v pláči a smutku
počítat korálky soucitu
chtěla bych být vskutku
milována pro jiskru v oku
o lásku prosím den i nocí
přijďte už démoni mí noční
jediní mí milenci věrní

Mám dneska smutný den, přesto, že bylo tak krásně, sluníčko svítilo skoro jak v létě. Mám ale hodně mraků v sobě, smutnou duši. Hledám se, hledám své vnitřní, lepší já. Nevím kde se stala chyba, to neví nikdy nikdo kdo jsme se dostali až sem. Až na konec naší cesty, aspoň takto to v této chvíli cítím. Cítím se sama, opuštěná i když jsem v narvaném autobusu, když jsem v obchodě plném lidí. Začala jsem s pocitem, že jsem zničena z práce, že toho na mě bylo moc, ale padám a padám hlouběji do vnitřní nespokojennosti. Do samoty, do zoufalství sama nad sebou. Chci být zase ta veselá, společenská a příjemná ženská. Nechci se utápět v depresi a sebelítosti. Ale kde začít, co změnit, co opravit, s kým promluvit? Měla bych začít hledat skutečný důvod svého selhání. Cítím, že jsem nasedla na horskou dráhu, která klesá jenom dolů. Kdy už bude konečně zase to nahoru? Ani nevím jestli mi kdy bylo až tak "na nic". Už víckrát jsem se "propadala", ale nakonec jsem se zase odedna odrazila, ale teď mám pocit, že jsem v bažině, pod nohama cítím nicotu, nevidím ani nic za co se chytit a když už se nejde odrazit, tak se aspoň vyšplhat. Jsem zničená ze své sebelítosti, že si neumím pomoci, že neslyším rady, že nevnímám pomoc. Začínám mít pocit, že se snad v tom sebelikvidačním a sebelítostním chování zvráceně uspokojuji.
Jsem MAGOR, CVOK a patřím tam, kam jsem se díky sama sebe dostala.

Díky Ti

15. října 2017 v 1:32 | Evelyney
6. den jsem šla domů, protože viróza mě postihla a tak do postele jsem spěchala. Takže žádné zásadní poznatky jsem nezískala, nebyla jsem na žádném posezení s povídáním. Ani ve skupině, ani individálně. Ale i tak z toho týdne můžu už některé věci posoudit. Změny jsou celkem velké, ale dá se to pochopit, každé vedení má své velení. Nemusí to být vždycky jenom proto, že by to předcházející bylo špatné, ale jsme každý člověk jiný, tak i každý doktor je jiný a má svůj osobytý přístup. Kdyby byli všichni lidé stejní, asi by nebylo potřeba, aby nás tu bylo tolik, kdyby každý doktor byl stejný, tak by taky nebylo potřeba tolik lékařů. Nebylo by potřeba tolik zpěváků a zpěvaček, budeme-li mít všichni stejný vkus, tak nám bude stačit jeden. To stejné by bylo s herci, herečkami, tanečníky a tanečnicemi a tak se všemi.
Je dobře, že jsme každý originál, dává nám to možnost vidět více tváří života, posoudit jak různé problémy řeší různí lidé, jak kdo přijimá zklamání, radost, žal a veselí. Dává nám to možnost mít i více přátel. Máme přátele, kteří nám říkají to co chceme slyšet, to co se nám líbí, že s námi souhlasí, mají na vše stejný názor jako my. Asi to není ten správný přítel, ale potřebujeme i takové, je nám s ními dobře. A na druhé straně máme i takové, kteří nám na rovinu řeknou, toto děláš špatně, takto nejednej, tohle není přesně to co by jsi měl udělat. Takových přátel určitě nemáme moc, možná jen jednoho, ale o to víc je vzácný. Protože ten je ten pravý, je upřímný a nebojí se říct pravdu i když se nám to třeba nelíbí. Pokud takového máme buďme za něho vděční, važme si ho a neodhánějme ho od sebe. Někdy ho nejde poslechnout ve všem, protože je to těžké, musíme si přiznat, že děláme chyby. Kdo z nás rád přizná, že se plete?
Patřím k těm šťastlivcům, který může říct, mám takového a jsem za něho ráda. Jsem šťastna za to, že je, že stojí pevně při mě. Umí mě bránit, ale umí mě taky i pěkně sprdnout. A vím, že to se mnou není lehké. Jsem paličatá a nerada přijímám napomenutí, nemám ráda, když se mě snaží někdo předělávat. Je to ale jediná osoba, která dokázala něco, co se nepodařilo nikomu před ní. Anděli můj, děkuji Ti za to, že jsi, že při mě stojíš a pomáháš mi projít životem. Pevně věřím, že jsi přišel přesně v ten pravý čas, který potřebuji nejen já. DĚKUJI

Noc

15. října 2017 v 1:03 | Evelyney
Královna noci
má mě zcela v moci
spánek sny mi přináší
můry ty mě rozvášní
už nemám dětské sny
už neznám dětské hry
dospělost je tady
a starosti s ní taky
jak ráda bych se vrátila
a babičce vše věřila
jak znovu bych to slyšela
a v dětství pak to viděla
chlapů těch jsou mraky
a jejich slibů taky
modré z nebe, že ti přinesou
však v realitě jinou stranu ti ukážou
slibů těch se nenajím
životem si procházím
proč já hloupá nevěřila
že krásný budou dětská léta

Den druhý

5. října 2017 v 20:43 | Evelyney
Dneska už to bylo na celý den. Tak jsem dneska objevila menší změnu a to, že je jinak upravená jídelna. Ani ta, na kterou jsem tak spoléhala už tam není. Uvidíme jak to půjde v nové sestavě. Musím to zkusit, bez zkoušky se nedá hodnotit. Věřím, že tak jako úprava jídelny je ku prospěchu, tak třeba tato nucená výměna bude dobrá.
Ruční práce budou stále, akorát pletací jehlice vyměním za háček na háčkování. Změníme i druh zvěře, z lesů se posuneme do vody.
Při přechodu do jiné budovy mě napadlo takové drobné rýmování
Díky ti babí léto
za slunce a teplo
Prosím tě vlídný podzime
potěš nás jen barevně
Nechceme tu smutnou tvář
kdy stále pršíš na nás
Máš i svou krásnou tvář
kdy pestré barvy rozdáváš
Až opadne i poslední list
pak přijď Martine a dones sníh

Nástup

4. října 2017 v 21:47 | Evelyney
Dneska jsem se dobrovolně začlenila mezi ty jiné, mezi ty, které je potřeba schovat před ostatními.
Už jsem tu před nějakým časem byla "schovaná" nejen před světem, ale i před sebou. Poznala jsem, že tu nejsou vůbec ti, které je potřeba schovat. Ta zeď, která odděluje tyto dva světy je možná proto, aby naopak ty uvnitř chránila před těma co jsou venku.
Můžu říci, že mi tenkrát hodně pomohli. Otevřeli dávno pevně uzavřené dveře, za kterými se schovával pravůvod mých problémů. Musela jsem chtě, nechtě připustit, že před minulostí neutečem. Že je potřeba se k ní postavit čelem a přijmout ji i s tím, že možná budu muset ublížit, abychom si nakonec odpustili a pochopili, že krev není voda.
Sešel se rok s rokem a já se vracím opět na to stejné místo. Je stejné, ale není. Jsou tam nový pracovníci, je tam změněn přístup k pacientům. Ale to základní zůstalo, je to na stejném místě, doktorka je ve stejných dveřích, sestřička je také tam kde byla ta před ní. I paní primářka sedí tam, kde ta předcházející. Jídelna se taky nezměnila a denní místnost pro pacienty je také stejná. Co víc my nemocní pacienti potřebujeme? Potřebujeme mít stabilitu, mít bod, který je pevný. Mít pocit, že se vracíme do známých míst. Ještě doufám, že paní psycholožka, která mi tenkrát nejvíc pomohla, zde zůstala. Ale to budu nejdřív vědět až zítra.