Říjen 2017

Depka

30. října 2017 v 23:41 | Evelyney
Dnes vyšlo slunce
bude ti líp
dej depce vale
konečně žij
květiny voní tu
ptáci nám zpívaj
motýl koukni tu
děti zde vískaj
krásy je kolem nás
v ten slunný čas
lásky tu kolem nás
nastal její čas
vyšlo už slunce
bude ti líp
musíš té depce
vzdorovat víc

Strach?

29. října 2017 v 22:20 | Evelyney
Může mít člověk strach sám ze sebe?
Může, jde se bát o to jak zareagujeme, co řekneme, jak to pochopíme.
Přijde občas stav naší mysli, že nejsme schopni rozumně uvažovat.
Vadí nám každá poznámka okolí, máme pocit, že se mluví o nás, že všichni kritizují jenom nás, za každou chybu jsme odpovědni.
Vidíme všechny oči, všichni se dívají na nás, pozorují nás, sledují každý náš krok.
Trpíme stihovamem?
Možná je to jen momentální stav mysli, dostali jsme se do stádia bezmocnosti nad svým rozumným uvažováním.
Bezdůvodně křičíme na lidi, které máme rádi. Při poznámkách které se nám nelíbí pláčeme a zoufáme si.
Nevycházíme ve dne, bojíme se lidí, jdeme ven v noci, líbí se nám chodit pod hvězdami, v samotě a bez lidí.
Je to i stav vnitřního osamění v davu mnoha lidí, vnitřního strachu otevřít ty dveře za kterými jsme schovaní a přijmout svět kolem nás.
Ten svět není zlý, ti lidé nejsou zlí.
Ano někdo nás vždycky bude kritizovat, někdo nás občas rozbrečí, to patří k životu.
Ale nesmíme zapomenout, že jsou i slzy štěstí.
Jsou chvíle kdy je dobře, těch chvil by mělo být více a více.
Ano mějme strach sami ze sebe, ale z toho, že bychom se báli samy sebe a toho, že nezvládáme svoje emoce.
Užívejme života, přijímejme jenom ty krásné chvíle a pokud je něco "špatného", tak to snažme se nevnímat, neposlouchat, nespojovat to se sebou.
Vždyť život je tak krásný a hlavně krátký na trápení.

Jde změna?

24. října 2017 v 23:30 | Evelyney
V lásce a válce všechno se smí
jenom ten důvod není stejný
v lásce jde o to zvítězit
získat to srdce milující
když dvě strany a jedna chce zvítězit
přináší jen životy uhasínající
zůstanou slzy a žal
smutní a osamělí pozůstalí
láska toť touha a žár
a potom smutní ti opuštění
v lásce a válce všechno se smí?
ne změňme to přísloví
války a boje ať už tu nejsou
lásku ať každý má a smutní tu nejsou
rozdávat něhu chlapy teď musí
ženy a dívky, všechny se těší
vraťte se muži z bojových představ
ženy a děti, klidný jsou přístav
vyléčit planetu pro všechny lidi
jen láskou a dobrými skutky
jen ten kdo má rád sám sebe
dokáže milovat i ty kolem sebe

Křižovatka

24. října 2017 v 23:04 | Evelyney
Byla jsem jemně, taktně, ale hlavně mile upozorněna, že nepíši, že týden nic nevzniklo.
Měla jsem několikrát chuť psát, ale potom přišlo něco "důležitějšího", nebo byla naštvanost tak velká, že bych hledala spíše ta slušná slova, než ty co mě z úst vycházela. Kdo někdy jel směr Komín - Bystrc ví jak ideální a úžasnou tu máme křižovatku. Ráda bych poznala toho projektanta, který má na svědomí toto uspořádání účastního dopravního "posunu". Jsem si vždy myslela, že je v Brně pouze jeden Dopravní podnik města Brna. Ale buď se pletu, nebo nemá šalina a trolejbus stejná práva. To, že my obyvatelé těchto dvou sídlišť by jsme se chtěli pohodlně a plynule přesunovat, to snad ani není důležité, copak obyčejný občan někoho zajímá. V tomto případě i ty movitější a důležitější co jezdí auty jsou na tom obdobně. Běžně cesta trolejbusem trvá 8 minut, ale nejen mě trval 35 minut. Že jsem na zastávce stála a čekala na spoj, který nejel ani z druhé strany byla asi maličkost, potom přesun přes křižovatku to je jak ze špatně napsaného hororu. Když už se podaří někomu z koly projet na zelenou tak je to jedno, výjimečně 2 auta. Zato šalina jezdí jedna za druhou. Protože má šalina absolutní přednost, tak si na této ideální křižovatce shazuje průjezd a ti ostatní mají červenou. Takže pokud jednička jezdí každý 3 minuty a v obou směrech, trojka každých 10 minut v obou směrech a jedenáctka taky každých 10 minut v obou směrech tak i průměrný počtář si dá dohromady jak často svítí zelená pro ty ostatní dopravní prostředky. A tady si říkám proč jedna část dopravního podniku vlastně stojí proti svým kolegům z jiné vozovny. Možná tady pramení ta nevraživost a to, že autobusáci a trolejbusáci nemají šalináře rádi. Nedivím se jim. Pokud bych já jako zaměstnanec stejného podniku pořad řešila nedodržení jízdního řádu, protože jiný chtějí mít výhodu, budu je taky "nenávidět". Ač možná za to ti šalináři nemůžou a mají takové předpisy. Ale pořád, není toto o lidech a o vzájemné toleranci?
A na zastupitelstvu jak Bystrce, Komína a města Brna jako celku se to přehazuje z jednoho stolu na druhý a nikdo nic neřeší, protože to vlastně vůbec není v zájmu města Brna řešit nějaký okrajový sídliště a jejich starosti.
Takže buďme rádi, že nám ještě něco dovolí a nepíchejme do vosího hnízda.
Tak to je tak z jedné strany předcházejícího týdne.
Ale minulý týden měl i hezké stránky, bylo sluníčko, usměvavé děti, radost kolem nich, drobné oslavy narozenin a pro jistotu i strávená noc s jedním z dětí. Beru to na střídačku, nemám tak pevné nervy jako mamka a všechny zaráz já prostě nedám. Beru je jako radost, jako "dobíjecí baterky" které mi zlepšují náladu a pokud bych je vzala všechny tak by to možná bylo náročné pro mě, pro ně bych potom nebyla ta babička co si s nimi hraje, je na ně milá, hodná, všechno jim splní, no prostě ta rozmazlovací babička.
Pitvání svých pocitů ze svého "léčení" si zase nechám na jiný den. Můžu psát každý den, nikdo mi v tom nebrání, jenom ne každý den se stanou až tak zásadní rozdíly, které stojí za víc než jenom, no tak mám další den za sebou.

Jak mít rád?

17. října 2017 v 22:22 | Evelyney
Jakub Smolík zpívá ve své písni vyhrává ten kdo miluje méně a musím mu dát zcela za pravdu. Čím více dáváme najevo tomu druhému, že ho milujeme, tím více od nás chce. Čím více po nás chtějí, tím jsme nespokojenější, že nemůžeme splnit všechna přání. Je to takový začarovaný kruh. Partner je pro nás vším, jak se říká, by jsme za něho klidně i dýchali. Jenže na všechno se lehce zvyká a tak každá naše další "služba" je časem braná jako samozřejmost. Takže musíme přidat a plníme další přání, která vidíme milujicí polovičce na očích. Dostaneme se klidně i do takové situace, že protějšku všechno nachystáme, všechno za něj uděláme. Nachystáme toaletní papír do držáku, když dojde a my u toho zrovna nejsme tak zjistíme, že už to nikdo jiný neudělá. Vytahujeme všechno nádobí z myčky a uklízíme do poliček. Pokud to neuklidíme my, tak to na té lince klidně bude třeba týden. To, že chodíme po bytě a sbíráme oblečení a dáváme po špinavého prádla je samozřejmost. Musíme sami vyprat, pověsit prádlo, pokud začne pršet a nejsme zrovna doma, tak to tam bude viset, moknout, ono se samo neposbírá. Každodenní nákup, vaření a chystání stravy až pod nos je samozřejmostí. A toto všechno a hromadu dalších věcí se bere jako, že je to normální a samozřejmé. A my co milujeme to děláme pořád a rádi. Ale ouha, co když se stane, že ten automatický robot onemocní? Nastane situace kdy se ten milující dozví, že je vlastně všechno špatně, že nic nefunguje, že ten, který je na svůj servis zvyklý, je najednou hladový, nevypraný, je naprosto zničený. Najde si jakoukoliv bolístku, aby dal najevo, že právě on je nemocný a on potřebuje, aby bylo o něho postaráno. Takže přijde na řadu citové vydírání, nám milujícím je z toho stále hůř a hůř a tak nakonec nejsme schopni skoro dělat nic a přichází ten moment, kdy se dozvíme, že jsme celý vztah zničili, že s námi ten "méně milující" vlastně trpí, že je nešťastný a nespokojený. Co dodat? Mám tě rád/a, ale sebe musím mít raději.
I když svůj článek píši jako žena, neznamená to, že to nemůže být i obráceně. Někdy "trpí" žena, někdy muž, někdy i rodiče, nebo naopak děti. Milujme druhé přese lásku sami k sobě.

Smutek

16. října 2017 v 22:10 | Evelyney
Dnešní klid zbraní
dává mi sílu
démonům z nocí
ubere klidu
toužíc po přízni
čekám tu v oparu
přijdi už princi
než budu v soumraku
bojím se pastí a hluku
co život přináší bez humbuku
nechci v pláči a smutku
počítat korálky soucitu
chtěla bych být vskutku
milována pro jiskru v oku
o lásku prosím den i nocí
přijďte už démoni mí noční
jediní mí milenci věrní

Mám dneska smutný den, přesto, že bylo tak krásně, sluníčko svítilo skoro jak v létě. Mám ale hodně mraků v sobě, smutnou duši. Hledám se, hledám své vnitřní, lepší já. Nevím kde se stala chyba, to neví nikdy nikdo kdo jsme se dostali až sem. Až na konec naší cesty, aspoň takto to v této chvíli cítím. Cítím se sama, opuštěná i když jsem v narvaném autobusu, když jsem v obchodě plném lidí. Začala jsem s pocitem, že jsem zničena z práce, že toho na mě bylo moc, ale padám a padám hlouběji do vnitřní nespokojennosti. Do samoty, do zoufalství sama nad sebou. Chci být zase ta veselá, společenská a příjemná ženská. Nechci se utápět v depresi a sebelítosti. Ale kde začít, co změnit, co opravit, s kým promluvit? Měla bych začít hledat skutečný důvod svého selhání. Cítím, že jsem nasedla na horskou dráhu, která klesá jenom dolů. Kdy už bude konečně zase to nahoru? Ani nevím jestli mi kdy bylo až tak "na nic". Už víckrát jsem se "propadala", ale nakonec jsem se zase odedna odrazila, ale teď mám pocit, že jsem v bažině, pod nohama cítím nicotu, nevidím ani nic za co se chytit a když už se nejde odrazit, tak se aspoň vyšplhat. Jsem zničená ze své sebelítosti, že si neumím pomoci, že neslyším rady, že nevnímám pomoc. Začínám mít pocit, že se snad v tom sebelikvidačním a sebelítostním chování zvráceně uspokojuji.
Jsem MAGOR, CVOK a patřím tam, kam jsem se díky sama sebe dostala.

Díky Ti

15. října 2017 v 1:32 | Evelyney
6. den jsem šla domů, protože viróza mě postihla a tak do postele jsem spěchala. Takže žádné zásadní poznatky jsem nezískala, nebyla jsem na žádném posezení s povídáním. Ani ve skupině, ani individálně. Ale i tak z toho týdne můžu už některé věci posoudit. Změny jsou celkem velké, ale dá se to pochopit, každé vedení má své velení. Nemusí to být vždycky jenom proto, že by to předcházející bylo špatné, ale jsme každý člověk jiný, tak i každý doktor je jiný a má svůj osobytý přístup. Kdyby byli všichni lidé stejní, asi by nebylo potřeba, aby nás tu bylo tolik, kdyby každý doktor byl stejný, tak by taky nebylo potřeba tolik lékařů. Nebylo by potřeba tolik zpěváků a zpěvaček, budeme-li mít všichni stejný vkus, tak nám bude stačit jeden. To stejné by bylo s herci, herečkami, tanečníky a tanečnicemi a tak se všemi.
Je dobře, že jsme každý originál, dává nám to možnost vidět více tváří života, posoudit jak různé problémy řeší různí lidé, jak kdo přijimá zklamání, radost, žal a veselí. Dává nám to možnost mít i více přátel. Máme přátele, kteří nám říkají to co chceme slyšet, to co se nám líbí, že s námi souhlasí, mají na vše stejný názor jako my. Asi to není ten správný přítel, ale potřebujeme i takové, je nám s ními dobře. A na druhé straně máme i takové, kteří nám na rovinu řeknou, toto děláš špatně, takto nejednej, tohle není přesně to co by jsi měl udělat. Takových přátel určitě nemáme moc, možná jen jednoho, ale o to víc je vzácný. Protože ten je ten pravý, je upřímný a nebojí se říct pravdu i když se nám to třeba nelíbí. Pokud takového máme buďme za něho vděční, važme si ho a neodhánějme ho od sebe. Někdy ho nejde poslechnout ve všem, protože je to těžké, musíme si přiznat, že děláme chyby. Kdo z nás rád přizná, že se plete?
Patřím k těm šťastlivcům, který může říct, mám takového a jsem za něho ráda. Jsem šťastna za to, že je, že stojí pevně při mě. Umí mě bránit, ale umí mě taky i pěkně sprdnout. A vím, že to se mnou není lehké. Jsem paličatá a nerada přijímám napomenutí, nemám ráda, když se mě snaží někdo předělávat. Je to ale jediná osoba, která dokázala něco, co se nepodařilo nikomu před ní. Anděli můj, děkuji Ti za to, že jsi, že při mě stojíš a pomáháš mi projít životem. Pevně věřím, že jsi přišel přesně v ten pravý čas, který potřebuji nejen já. DĚKUJI

Noc

15. října 2017 v 1:03 | Evelyney
Královna noci
má mě zcela v moci
spánek sny mi přináší
můry ty mě rozvášní
už nemám dětské sny
už neznám dětské hry
dospělost je tady
a starosti s ní taky
jak ráda bych se vrátila
a babičce vše věřila
jak znovu bych to slyšela
a v dětství pak to viděla
chlapů těch jsou mraky
a jejich slibů taky
modré z nebe, že ti přinesou
však v realitě jinou stranu ti ukážou
slibů těch se nenajím
životem si procházím
proč já hloupá nevěřila
že krásný budou dětská léta

Den druhý

5. října 2017 v 20:43 | Evelyney
Dneska už to bylo na celý den. Tak jsem dneska objevila menší změnu a to, že je jinak upravená jídelna. Ani ta, na kterou jsem tak spoléhala už tam není. Uvidíme jak to půjde v nové sestavě. Musím to zkusit, bez zkoušky se nedá hodnotit. Věřím, že tak jako úprava jídelny je ku prospěchu, tak třeba tato nucená výměna bude dobrá.
Ruční práce budou stále, akorát pletací jehlice vyměním za háček na háčkování. Změníme i druh zvěře, z lesů se posuneme do vody.
Při přechodu do jiné budovy mě napadlo takové drobné rýmování
Díky ti babí léto
za slunce a teplo
Prosím tě vlídný podzime
potěš nás jen barevně
Nechceme tu smutnou tvář
kdy stále pršíš na nás
Máš i svou krásnou tvář
kdy pestré barvy rozdáváš
Až opadne i poslední list
pak přijď Martine a dones sníh

Nástup

4. října 2017 v 21:47 | Evelyney
Dneska jsem se dobrovolně začlenila mezi ty jiné, mezi ty, které je potřeba schovat před ostatními.
Už jsem tu před nějakým časem byla "schovaná" nejen před světem, ale i před sebou. Poznala jsem, že tu nejsou vůbec ti, které je potřeba schovat. Ta zeď, která odděluje tyto dva světy je možná proto, aby naopak ty uvnitř chránila před těma co jsou venku.
Můžu říci, že mi tenkrát hodně pomohli. Otevřeli dávno pevně uzavřené dveře, za kterými se schovával pravůvod mých problémů. Musela jsem chtě, nechtě připustit, že před minulostí neutečem. Že je potřeba se k ní postavit čelem a přijmout ji i s tím, že možná budu muset ublížit, abychom si nakonec odpustili a pochopili, že krev není voda.
Sešel se rok s rokem a já se vracím opět na to stejné místo. Je stejné, ale není. Jsou tam nový pracovníci, je tam změněn přístup k pacientům. Ale to základní zůstalo, je to na stejném místě, doktorka je ve stejných dveřích, sestřička je také tam kde byla ta před ní. I paní primářka sedí tam, kde ta předcházející. Jídelna se taky nezměnila a denní místnost pro pacienty je také stejná. Co víc my nemocní pacienti potřebujeme? Potřebujeme mít stabilitu, mít bod, který je pevný. Mít pocit, že se vracíme do známých míst. Ještě doufám, že paní psycholožka, která mi tenkrát nejvíc pomohla, zde zůstala. Ale to budu nejdřív vědět až zítra.

Proč si vybereme vždycky stejně?

2. října 2017 v 22:06 | Evelyney
Zaujal mě dneska článek Tenhle muž se ve vašem životě neobjevil jen tak.
Nevím zda tyto články píšou muži nebo ženy, podpis není vždy záruka, navíc pokud je to cizinec.
V určitých momentech musím dát za pravdu, například, že my ženy si opravdu najdeme vždy ten stejný typ muže. Buď jsme nepoučitelné, nebo si opravdu myslíme, že zrovna kvůli nám se změní. Nebo si ho vybereme protože nám připomíná otce, v některých případech možná bratra. Ale ono je to vlastně jedno. Prostě je to náš výběr a je takový.
Mě spíše zaujala jiná část tohoto článku. Prostřednictvím mužů se nám dostává nejdůležitějších a občas i nejtěžších poučení a lekcí. Odbornost se vyučuje jenom jedna: láska a přijetí sebe sama. Lásku můžeme jinému dát pouze tehdy, pokud jí vládneme. Nedokážeme někomu dát něco, co sami nemáme. Žena by si měla pamatovat, že muž je jí vždycky zrcadlem. Odráží pouze to, co je v ní. Jakýkoli muž, kterého k sobě přitahujeme a přitahovat budeme, za to stojí. «Za to stojí" je pojem velice relativní. Každému, co jeho jest. My přece stojíte přesně za to, co k sobě přitahujekme. Pokud přitahujeme slabošské mouly, nebo maminčiny mazánky, není na tom ani nic dobrého, ani nic špatného, je to prostě fakt. Skutečnost, která ukazuje, co jsme ochotni přijmout do svého života právě dnes a právě teď. Muž vstupující nám do života jako v zrcadle odráží všechny naše vnitřní problémy a ty náhle vycházejí, jak se obvykle říká, "na světlo boží". Máme příležitost využít tohoto poznání a podívat se sama na sebe novýma očima.
Pokud nám do života vstoupil žárlivec, musíme se naučit zpracovat svou sexuální energii tvůrčím způsobem, protože žárlivý muž se nikdy neobjeví v životě dívky, která je sexy a umí nakládat s otázkami vlastní sexuality.
Pokud do našeho života vstoupil tyran, máme nejvyšší čas začít naslouchat sama sobě. Ženy, které žijí s tyranem, absolutně nemají ponětí, co jsou to nějaké meze, co vůbec to slovo znamená. Proto se stávají obětmi. Cítí se nešťastné, osamělé a všemi opuštěné. «Muže mám tyrana, počasí nestojí za nic, jiní mají v životě radost a mě, jak se zdá, připadl osud trpitelky a mučednice». Z této situace buď vyplyne, že muž svým chováním ženě ukazuje, kde je její místo a ona to přijímá, nebo ji učí vážit si sama sebe, obnovuje strukturu její osobnosti, odhaluje podstatu programu «oběť» a učí ji hájit své meze a sebe sama. Jiný druh muže dívku tohoto typu naslouchat sobě samé naučit prostě nemůže. Oběť musí zakusit silnou bolest, aby se konečně odhodlala něco ve svém životě změnit.
Pokud se nám v životě zjevil alkoholik, není to jen tak nadarmo. Něčím a pro něco jsme ho k sobě přitáhly. Máme zřejmě projít důležitou lekci. Čemu může podobný typ muže naučit? Zkusme si představit, jak se v takové dvojici chová žena: buď ho ustavičně «kárá», čímž v kořeni ničí veškerou jeho mužnost, nebo zaujímá pozici «chudinky», která měla v životě ze všech největší smůlu a všichni jsou jí tím pádem čímsi povinováni. Muž pije, peněz je málo, děti jsou lemplové. Samý smutek a žal. Z toho plyne, že muž ji učí buď obnovit vlastní ženskost, «signalizuje» jí, že stejně jako ona potlačila a zabila svoji ženskost, nebo nějakou důležitou část své osobnosti, on se zabíjí alkoholem, nebo třeba drogami, a uniká tak před realitou, nebo ji učí lásce k sobě samé, respektu a úctě k vlastní osobě, vede ji k tomu, aby dospěla a přijala odpovědnost za vlastní život a události, k nimž v něm dochází.
Jestliže nám do života vstoupil maminčin mazánek, slabošský a bezpáteřní muž, patříme evidentně k té kategorii dívek a žen, které nedokážou předat otěže silnému pohlaví. Sama rozhodujeme, všechno nejlíp víme a všechny měníme podle svého uvážení. Nejspíš jsme si toho vůbec nevšimly, ale ke všem našim hádkám dochází proto, že se snažíme muže změnit, ale nikdy ho nevyslechneme. Samozřejmě, že to teď budeme popírat.
Možná se nám v životě usadil typ muže, který nás ustavičně krmí sliby, a přitom věčně někde vysedává s kamarády, vypráví o městech a planetách, umí krásně mluvit a my milujete jeho sloh a styl chování, jeho způsob života a hyneme žalem a marnou nadějí «kdy už se konečně uklidníš a budeme normálně klidně žít». Odpověď zní: nikdy. Tenhle člověk nám přišel říct: «Začni si konečně vážit sebe sama! Proč se spokojuješ s tím, že se hraje jen podle jeho pravidel? Proč jsi věčně ochotná se přizpůsobovat? Na dva měsíce se někam ztratil a ty ho stejně přijmeš zpátky, protože ti napovídal nějaké krásné nesmysly!? Nikdo si tě neváží. A až narazíš na pořádného muže, který tě bude doopravdy hluboce milovat, stejně tě nakonec opustí, protože ty jsi zkrátka nastavená na program neúcty k sobě samé a on si tě pak přestane vážit taky».
Podobných vztahových scénářů bychom našli ještě mnoho, Nemáme se snažit pro někoho, nebo kvůli někomu, v sázce je náš vlastní rozvoj. V jakémkoli vztahu se máme snažit jen a pouze pro sebe, kvůli sobě.
Pokud je v našem životě přítomen nějaký muž, zeptejme se poctivě sami sebe, zda si zasloužíme jiného. Za které ze svých vlastností bych si zasloužila prince na bílém koni? Chápu jistě, že princ nezůstane s dívkou, která má fůru komplexů, podivných brouků v hlavě a nádavkem ještě nějakou tu fóbii. Nad vším je třeba se zamyslet a na všem je třeba zapracovat. Auto se také neučí řídit v posledním modelu Ferrari.
V psychologii existuje pojem «stínu». Jsou to ty vlastnosti, které u sebe nevnímáme, neuvědomujeme si je a nepřijímáme je. Jsou v nás, pro naše vědomí jsou však ukryty ve stínu. Jejich zrcadlení může být přímé nebo obrácené.
Přímé zrcadlení: vlastnost, která nám na někom vadí, je ukryta v nás samých.
Nepřímé (obrácené) zrcadlení: pár vlastností, které nás dráždí na muži a podívejme se, zda je nemůžeme najít také u nás, pouze s opačným znaménkem. Například: muž je slaboch, takže my budeme silné, navalily jsme toho na sebe spoustu, ale měly bysme se naučit být slabé. Muž je nezodpovědný, my tedy jsme hyperzodpovědné, všechno kontrolujeme, o všem máme přehled, nemůžeme na chvíli polevit, nemůžeme mu nic svěřit; muž je lhář, my jsme neochvějně pravdomluvné, vyžadujeme ustavičné důkazy a potvrzení, nechováme v něj žádnou víru; muž je chtivý, my jsme lakotné, především samy k sobě, jsme skoupé na lásku, emoce, čas… chápeme, jak to funguje?
Jestliže si toto dokážeme samy u sebe uvědomit, pak nejprve ty vlastnosti přijměme, nebo je alespoň přijímat začněme. A za druhé, zkusme se nad to povznést. Oporou nám bude vědomí, že naše úroveň je mnohem výš a také máme na něco víc.
Když si žena dokáže takové vlastnosti přiznat a přijme je, mění se také muž, nebo jí alespoň jeho chování přestane vadit.
Není třeba zobrazovat ženy jako nějaké superhrdinky. Jde o uvědomění, že pokud se žena rozhodne, dokáže sama všechno změnit. Týká se to nevěry i mužů, kteří se nechají vydržovat a na ženě parazitují. To vše může ženě pomoci se na sebe podívat zvnějšku a konečně něco podniknout - pokud se rozhodne.
Základem všech lekcí, kterých se nám prostřednictvím mužů dostává, je nutnost vrátit se ke svě ženské přirozenosti. Většina žen buď trpí nějakými deformacemi podobným těm, které jsou tu zmíněny - ve skutečnosti to jsou zákeřné virové programy, předávané po generace od ženy k ženě, nebo se začínáme posunovat směrem k energii mužské přirozenosti. A každý muž po boku nějaké takové "Železné lady" ulehne na gauč, pověsí se jí na krk, parazituje na ní, opíjí se nebo se kdovíkde toulá. Případně se žena instaluje do pozice oběti, vzdychá nad svým nelehkým osudem, zatímco muž vystupuje v roli domácího tyrana a chová se amorálně.
Prostřednictvím muže se Vesmír snaží přivést nás k rozumu. Prostřednictvím všech uvedených a mnoha jiných typů mužů Vesmír říká: «Staň se ženou! Nauč se mít ráda sama sebe, vždyť jsi sem nepřišla proto, abys trpěla! Jsi Žena! Kde je tekutost vody, kde je přijetí muže? Kde je plamen vášně? Kde teplo krbu? Kde je úcta a respekt k mužovi? Kde je moudrost a ženskost? Kde krása, něžnost, lehkost, šarm a radost? Kde je Víra? Na, tady máš muže, který se k tobě hodí, je to tvůj «trenažér vyjevující ženskost», nauč se to na něm.»
Je to nepříjemné, je to bolavá záležitost, protože měnit se, to vždycky bolí. A ještě víc bolí zjištění, že svými zavirovanými programy a mylnými zakořeněnými názory si jenom ničíme život… Ale ať je to jakkoli podivné, tuhle «bolest» potřebujeme. Bolest je ve vztahu neodlučný průvodce dvou dospělých partnerů. Takových, kteří budují vztah a případně vytvářejí rodinu.
Vždycky si klaďme otázku: co mi říká tahle situace, čemu mě učí? Proč k ní došlo? Co si z ní mám vzít? Pak nás situace nebude vyčerpávat, ale stane se nám zdrojem síly.
Ten, koho milujeme, není ten, s kým budeme nepřetržitě zažívat samé blaho. Milovaný člověk má být tím, kvůli komu jsme ochotni překonávat těžkosti a měnit se. Tím, koho přijímáme celého a beze zbytku!

Chci být neviditelná