Listopad 2017

Zoufalství

30. listopadu 2017 v 22:30 | Evelyney
Proč já sama a zoufalá
připadám si tak

lásku jsem poznala
získala, ale jen taktak

neumím radost dát
jistotu, žár

chladno je přítel můj
i zima a mráz

noc je můj pán
zničím vše snáz

zoufalství rozdávám
nejenom vám

připravte hranici
zapalte trůn

na něm dnes upalte
nešťastnou světici

Věrnost

29. listopadu 2017 v 22:22 | Evelyney
Věrnost, co je věrnost
to co ti dávám, něžnost
co mé srdce cítí
co tvé uši slyší
to co cítím pokoru
když vidím tvou pohodu
když hladím tvou tvář
když přijímám tvé polibky
když vidím v očích žár
když přijímáš mé polibky
když tvé oči září
jak u moře slunce v září
když hladíš mou tvář
když vidím ten žár
tvé objetí sílí
tvé stisky já cítím
tvá věrnost je vším
že jsem pro tě já vším

Věčnost

28. listopadu 2017 v 21:21 | Evelyney
Ráno, ráno tvý
musí být tisíckrát krásnější
ráno, ráno mý
nesmí být již více smutnější
lásko, lásko přijď
nastal čas, kdy půjdem blíž
lásko, lásko pojď
projdem spolu celý svět
budem spolu létat až ke hvězdám
budem spolu plavat až k rybám v hlubinách
smát se budem dnem i nocí
milovat se až do ztráty duší
věčnost bude krásná
krása bude věčná

Odcházíš?

27. listopadu 2017 v 21:23 | Evelyney
Lásko kde jsi
vrať se mi zpátky
lásko vzbuď se
vítám tě z dálky
byl jsi pryč dlouho
smutek tu zůstal
bylo zde úzko
mě jsi tu nechal
máme být dvojice
myslící za sebe
máme být spojenci
žijící v soužití
vzdaluješ se mi stále více
vrátíš se někdy ke mně blíže?

I něco víc

26. listopadu 2017 v 1:29 | Evelyney
Když jsem si začala psát tento svůj deníček, ještě jsem přesně nevěděla proč ho začínám psát. Ale tak nějak jsem cítila, že se potřebuji slovně vyjádřit.
Protože to nějak neumím ústně, použila jsem tuto formu.
Jsem sice hodně upovídaná, ale potřebuji k tomu kolektiv lidí se kterými jsem ráda, kteří mi rozumí, nebo aspoň částečně rozumí. Musím tyto lidi už znát delší dobu a tak s nimi dokáži volněji komunikovat.
Jinak se v neznámem prostředí necítím dobře, mám strach z prostoru, velkého množství lidí a z hluku který se tu celkově vytváří.
Nejlépe se cítím ve svém, ve svém křesle, které už používám skoro 20 let. Ale buď jsem měla tenkrát štěstí na nákup, nebo se k němu chovám natolik slušně, že je stále dostatečně zachovalé, aby na něm tento věk nebyl vidět. Také mě napadlo, že je to možná vyšší moc, která mi toto křeslo hlídá, abych nebyla nucena si kupovat zatím nové.
Vím, že jednou budu muset vyměnit nejenom křeslo, ale i jiné věci, které mi dávají pocit jistoty a ochrany od okolního světa. Ráda se uzavírám do sebe, je mi ve svém nitru dobře. Vím, že to není ta správná cesta, ale bojím se lidí kolem sebe, věcí kolem sebe.
Nebývala jsem taková, byla jsem vcelku veselá a společenská holka, prostě ta která nikdy nezkazila žádnou legraci a se kterou byli ostatní rádi. Je pravda, že holka už dávno nejsem, ale víc než stáří mě mrzí, že jsem ztratila svoji dobrou náladu, své veselé chování a svoji společenskost. Začala jsem se bát lidí kolem sebe, bojím se okolí, mám strach, že vše co řeknu bude použito jinak, vše co kolem sebe slyším se mě nějak dotýká. Mám pocit, že mě všichni pozorují, že se o mě baví, že mě sledují, každý můj krok, můj pohyb, s kým se bavím, o čem se bavím a tak celkově.
Už s tímto nepříjemným pocitem pár měsíců bojuji i za pomoci "specialistů", ale zatím moc velke pokroky nepozoruji. Abych neslyšela co se kolem mě povídá nosím sluchátka, nedívám se na lidi kolem sebe a koukám víc do země. Já, která jsem vždy chodila rychle a svižně, teď jdu jak zpomalený film, překážky vidím až do nich skoro narazím. Do lidí sice zatím nevrážím, ale je fakt, že na ně reaguji až opravdu pár kroků od nich.
Ani ne za měsíc budou vánoce, já nemám koupený jediný dárek, už dvakrát jsem se pokusila jít do středu města a podívat se po obchodech, co bych asi tak mohla koupit. Jediný obchod který jsem v klidu zvládla bylo hračkářství. Sice jem také nic nekoupila, ale aspoň jsem si prohlídla hračky a pouvažovala co bych těm všem mým malým dětem koupila. Asi taky budu nakupovat na internetu, ale moc se mi to nelíbí, protože jsem vždycky potřebovala, jak se říká si každou věc omakat co chci koupit. Tak snad čas, který se krátí a nutnost nakupování mi pomůžou překonat tento pocit nejistoty, nechci to nazvat přímo strachem.
Dneska jsem potřebovala jít nakupovat aspoň potraviny, abych měla z čeho vařit. A protože jsem z toho neměla dobrý pocit, nakonec jsem šla raději s manželem, přesto, že opravdu raději nakupuji sama.
Ale aspoň něco málo jsem se přiblížila k vánocům, koupila jsem vánoční papír na balení dárků. Teď ještě zvládnout ty dárky, abych do toho papíru měla co zabalit. Určitě nakonec zvládnu udělat radost vnoučatům, dětem, manželovi i rodičům.
Ale potřebuji dát dárek sobě a ten je moc důležitý, potřebuji dostat zase zpátky tu veselou holku, která se nikoho a ničeho nebojí. Už z ní sice bude starší "dáma", babička, ale všechny babičky nejsou ty sedící na zápraší s šátkem na hlavě. Chci být babička, která bude s nimi "blbnout", vymýšlet "lumpárny" a se kterou bude veselo. Určitě jim bude milejší vzpomínat na rozvernou, divokou babičku, která se vůbec nechovala ke svému věku.
Věk je jenom číslo, nic neříkající číslo, chování a pocit svobody musí vycházet zevnitř. Každý je tak starý jak se cítí a já už se nechci cítit jako kdyby mi bylo 114 roků.
Proto Ježíšku moc tě prosím, dones mi k vánocům dobrou náladu, zdraví a hlavně klid pro moji bolavou duši a zraněnou hrdost.

Plameny

23. listopadu 2017 v 22:22 | Evelyney
Jsi můj stín, tvou tvář nevidím
jsme si blíž, jak v zrcadle se vzhlížím
tvé oči a v nich vidím svou duši
své pocity neříkám, ty je slyšíš
jako bych znala to odjakživa
jako bych cítila tebe uvnitř těla
zažehla jsem plamen, nebo to tvůj
posvátná jiskra života stůj co stůj
já jsem měsíc, ty jsi slunce
spolu však střed jsme země
netoužíc zachránit svět, my jsme ta záchrana
neptajíc se co máme dělat, prostě jen žít
setkání naše muselo být
dva plameny spojit jak za pradávna
chápání, není co pochopit
slova, nelze nic vyslovit
slzy co nepálí, to pláče naše duše
to je to nejkrásnější co měla prožít
s čím splynout, k čemu se měla vrátit
dlouhá cesta, po které šla duše
nekoupeme se v kapkách vděčnosti
my se v noci probouzíme vděčností
za tohle všechno co smíme
za tohle všechno co prožíváme
děkujme osudu
děkujme Bohu
dva plameny v jeden se spojí
ten jeden plamen a jednu duši již nikdo nerozdělí

Miluji ho, on to ví

23. listopadu 2017 v 20:16 | Evelyney
Miluji muže jenž život mi převrátil
Miluji muže jenž srdce mi rozpálil
Přišel mi do cesty ukázal směr
Vydat se na cestu se mnou se chtěl
Půjdeme spolu najdem svůj cíl
Projdeme světem životem dojdeme v cíl
Miluji muže s nímž chci být
Miluji muže vzdalujícího se víc a víc
Nemůžu víc než lásku mu dát
A jenom to stejný chci od něho brát
Nestojím o nic víc
Než spolu jen být
Srdce mě bolí, láska mu chybí
Oči mě pálí, tvůj úsměv jim chybí
Péťa mi tu zpívá
Že láska mě obepíná
Anděl mi vlasy víská
Ale mě se po tobě stýská
Vrať se mi lásko moje
Vysuš ty slzy moje
Miluji muže jenž budoucnost mi slíbil krásnou
Miluji muže pro něhož chci zůstat jedinou

Koloběh

22. listopadu 2017 v 23:18 | Evelyney
Mnohými životy prošla jsem
nejeden šrám posbírala jsem
kolik bolestí tolik šrámů
kolik lítosti tolik pocitů
slza za slzou padala
úsměv a zase úsměv ztrácela
život i krásné chvíle přináší
když čáp či vrána děti přináší
slza za slzou padala
tato však radost přinesla
koloběh života se nezastaví
ať radost či depka se dostaví
život a smrt je věčný boj
radost, úsměv, trápení i ten bol

Života běh

22. listopadu 2017 v 23:10 | Evelyney
Života běh radost a žal střídá
mezi dvěma i láska bývá
jaro probuzení přírody přináší
léto sluncem nám duše rozzáří
na podzim mrcha depka se připlíží
zima sníh, vánoce a konec roku přivábí
a pak další jaro
bude tu nanovo

Luna

20. listopadu 2017 v 22:02 | Evelyney

Etapy měsíce ubírají mu na kráse

Období naše je plná záře koláče

Tma černé noci je naše bezpečí

Vybraní jedinci pro něž je prokletí

Životem jdeme, krása nás provází

Na oltář radosti cizí jdou životy

Rozkoš a vášeň součást je má

S ránem končí všechno pak

Chmurný to život, který však nekončí

Krásný to tanec co nikdo nevidí

Nevěřím

19. listopadu 2017 v 11:11 | Evelyney
Jak blesk z čistého nebe
či jak zásah Amorovy kuše
rána ta byla přesně mířená
a oběť tak sladce bezbranná
průstřel to nebyl čistý
a výsledek ten byl jistý
jak dvě laně lapené v síti
jako dvě křídla motýlí
spolu jsme spojeni
není tu zbytí
něco je na chvíli
něco je na věky
jak můra krouží kolem lampy
tak láska číhá na záblesky
rozdmýchá plamen věčný
nebo tu zůstanem skleslý
já bráním se marně
té sžíravé touze
odejít středem a hrdě
hlavně co, nezůstat věčně
nevěřím lásce, co překoná časy
nevěřím ničemu ani na zázraky

Pocity

19. listopadu 2017 v 2:24 | Evelyney
Že je život složitý již delší dobu chápu. Jsem už na světě dost dlouho, abych věděla, že není procházka růžovou zahradou. Někdy je krásný, zalitý slunečním světlem, kolem mnoho usměvavých lidí, všude dobrá nálada a pohoda. Pár dnů si připadnu jak v ráji, líbí se mi žít a užívám si každé této chvilky.
Pak náhle, zcela nečekaně se přižene obrovský, černý mrak a z něho prší a prší jen samé svinstvo, závist, zrada, boj a nenávist.
Sama se v tom nevyznám, ač už teď pomoc hledám, ona nepřichází a já se v tom bludišti pocitů a stavů musím motat sama. Sice poslouchám dokola musíš být pozitivní, musíš smýšlet dobře, chceme ti pomoct, myslíme na tebe a bla bla bla.
Ale jak mi můžou pomoci lidé, kteří nemají ani ponětí o tom jak mi je, co cítím? Neznají tyto stavy, nikdy se s tím nesetkali.
Vím, že jsem komplikovaná osoba, naučila jsem se žít sama ve svém nitru. Postavila jsem kolem sebe vysokou zeď a ta je nepropustná jak z venku, tak zevnitř. Do svého světa nechci nikoho zcela pustit, kdykoliv jsem něco málo pustila ze svého vnitřního "myšlení", často se mi to vrátilo zpět jako bumerang, ale pak to bolelo a moc to bolelo.
Lidi kolem umí být pěkně necitlivý, dokážou se v mé bolesti rýpat a z malé bolesti udělat mnohonásobně větší. Mockrát jsem byla takto podvedena, myslela jsem si, že už konečně je tu někdo, komu mohu něco ze sebe svěřit. A protože nic není zadarmo, tak moje slabé stránky byly použity proti mě, bylo mi ublíženo tam kde to bolí, tím co mě bolí.
Já dokáži hodně odpouštět, někdy až nesmyslně, jsem už taková, stále naivní a dobrosrdečná.
Odpouštím, ale nikdy nezapomínám. To je možná ten největší můj problém. Kdybych dokázala i zapomenout, šlo by se mi životem lépe, lehčeji a usměvavěji.
Dnes už vím, že nedokáži nikdy pustit nikoho do svého nitra, už tak vysokou zeď kolem sebe jsem ještě navýšila a svoji duši jsem uzavřela do bedny a zamčela. Občas vezmu ten těžký klíč, bednu odemknu a zkusím se svoji zraněnou duší jít kousek dál, ale stále kolem ní zůstává ochranný obal. Tento můžou jen jemně narušit moje vnoučata a potom trochu ještě míň moje děti. Ten rozdíl je způsoben pouze tím, že ty malé děti jsou nevinné a bezbranné, jejich způsob chování je milý a od nich bolest necítím, takto malé děti ještě neumí být zlé, jejich případně nepěkná slova nejsou z jejich srdce, je to jenom opakování toho co slyší okolo. To je právě ten rozdíl proč vlastní děti už tu blízkoust mají jinou. Už jsou velcí, jsou dospělí a už za svoje činy a slova jsou zodpovědni.
Nejednou jsem zvažovala s tím vším na tomto světě skončit. Přestat se už trápit, vybrat si klid, svobodu a konec nepokojné duši. Ale tak jak jsem slabá změnit svůj postoj k okolí, skoncovat se svým strachem z otevření se ostatním, tak nedokáži vzít něco, co jsem si sama nedala. Asi mi nepřísluší ukončit něco, co jsem nezačala. Zatím budu kráčet dál světem a hledat, já vlastně asi ani nevím co hledám. Hledám lásku, pochopení, nebo soucit a litování? Hledám štěstí a zdraví? Ale co je to štěstí? Jak se dá posoudit zdraví? To co je pro někoho nedostatečné, druhý bere jako víc než dar.
Je nejvyšší čas se zamyslet nad tím, že každý a tím pádem i já jsme tu na světě z nějakého důvodu. Každý tu má svoji roli, každý tu má své místo, každý má zde svoje povinnosti. Není lehké žít se svými "bubáky" v hlavě, ale jde s nimi "uzavřít dohodu" jak se snažit žít dohromady.
Mě pomáhá být se svými potomky, s dětmi je mi dobře. Mám pocit potřebnosti, jsem žádaná, jsem oceňovaná, ale hlavně jsem těmi dětmi milována. A proto jsem moc šťastná, že jsem dostala dar v podobě dalšího vnuka. Budu ráda za každé další dítě, které budu mít ve svém okruhu nejbližších, nejmilovanějších.
A protože se říká nikdy neříkej nikdy, stále věřím tomu, že jednou přijde čas, kdy budu moci zbourat tu svoji hnusnou, vysokou zeď a vpustím k sobě upřímnou lásku a cit, s těmi kdo s tímto přijdou budu moci v klidu a bez strachu odejít a už se nebát okolí.
Zatím stále doufám a čekám . . .

Jenom pár slov

17. listopadu 2017 v 13:24 | Evelyney

Budeme se hladit, bránit a smát

budeme štěstí pěstovat v nás

život je krátký na to ho vzdát

půjdeme spolu a zvládneme to snáz

milovat budu tvůj v duši žár

za to chci od tebe laskavost brát

Podej mi ruku

17. listopadu 2017 v 12:34 | Evelyney
Podej mi ruku
budu tě vést
chytni mou ruku
nenechám tě se splést
chci být tvou múzou
andělem tvým
chci ti dát lásku
sílu dnům tvým
srdce tvé chránit
příšery hlídat
duši tvou hladit
potřeby zvládat
projít se v dešti
na slunci se hřát
provázet denně
životem ne zvlášť
buď ty můj přístav
pevná má zem
jistota zítřků
štěstí mých dnů

Vyznání

16. listopadu 2017 v 22:11 | Evelyney
Od věku věků hledáme spojení
dlouhé roky již jdeme po cestě hledání
hledáme něco, nevíme co
hledáme srdce, lásku či co
já jsem jedna polovina celku
kde asi najdu tu druhou půlku
hledám jen já, nebo hledá i on
spřízněné duše, dvě poloviny jedné bytosti
co mám já, bude mít i on
jsme jedna duše, celek jedné bytosti
prošli jsme mnohými životy
nebyli jsme tu ve stejné časy
když tu byl jeden, druhý naň čekal
spojení, energii a lásku vnímal
již nastal čas společného bytí
přišla ta chvíle, máme být jiní
duchovní, duchovně spojení
lásky celému světu vyznání
jsem tvoje zrcadlo, v kterém se vidíš
tvé emoce vnímám a ty je pak cítíš
jsme jedno tělo, jsme jedna duše
šrámy nám zůstali na duši i těle
mnoha životy prošli jsme
pouť naše končí zde
já přijmu lásku tvou
ty zase tu moji
já přijmu sílu tvou
a ty si vezmeš tu moji
dvě světla spojí se v paprsek jeden
pouť naše končí zde, čeká nás Eden
ve jménu lásky a světla
čekáme na vás bytosti světa

Miluj míň

15. listopadu 2017 v 22:43 | Evelyney
Proč jen proč tak sama jsem
Proč nepřicházíš za mnou jen
Mnoho lidí kolem je
Ale srdce moje samo je
Hle vrabčák se svou slečnou dovádí
A z mých očí se jen hromada slzí valí
Tolik krásy a lásky bylo mezi námi
Teď jen propast a chlad cítím mezi námi
Kdo vstoupil mezi nás
Kdo nedopřál nám čas
Proč krásné chvíle krátké jsou
Proč se ty chvíle v bolest posunou
Můžou se dva milovat stejně
Nebo jeden pak odejde stejně
Láska je vzrušení, krása, pak bolest
Samota bolí, krásu nectí, přináší lítost
Mockrát jsem v písních to slyšela
Láska, že sílu a štěstí dává
Jenže někdy z ní slyšela
Že ten kdo miluje míň, ten vyhrává

Odcházím

15. listopadu 2017 v 22:39 | Evelyney
Láska je mocný dar
nesmíš ho vzdát
bolest však přinášet
někdy i má
nad rozlitým mlékem
neplač tu sám
byla jsem s tebou
a nebyl jsi rád
odejít měla jsem
tak sis to přál
láska, že ničí tě,
nemůžeš dál
chtěla jsem pro tebe
z nebe i modré ti dát
s nepřízní osudu
s draky pro tebe se prát
proč lásku dále ti
bezmezně dát
raději odejdu
zůstaň si sám

Pohlazení

7. listopadu 2017 v 23:23 | Evelyney
Dneska jsem prožila jeden z nejhezčích dnů za posledních několik měsíců. Už jsem ani nevěřila, že i maličkosti od lidí, které mám kolem sebe mi udělají takovou radost.
Od samotného rána to byl jeden dobrý zážitek za druhým.
V autobusu jsem jela se slečnou, která se příjemně usmívala. Na to, že bylo ráno, ne moc dlouho po páté hodině to bylo moc příjemné. Vůbec nevypadala, že by ji nějak moc vadilo, že musí tak brzo ráno cestovat.
Potom jsem byla na příjemné masáži, tu jsem spojila i s drobným cvičením pro nápravu věčně bolavých zad.
Popovídali jsme si s nemocničním personálem o proběhlém dni a kvalitě spánku.
Při relaxaci, kterou nás svým krásně příjemným hlasem provázel pan Miroslav Moravec, jsem se krásně uvolnila a vyčistila hlavu.
Studentky psychologie s námi dneska dělali v rámci artterapie malbu na téma pohádka, nebo horor. Nakreslete svůj začátek a posuňte k sousedovi, on domaluje taky svůj pohled, pošle dalšímu sousedovi. Až se k vám malba vrátí řeknete všem krátký příběh co v malbě vidíte. Skoro vše bylo pojato jako pohádka, třeba o Červené Karkulce, Perníková chaloupka, a při vlastním pojetí obrázku jsme jeden po druhém vlastně povídali spíše horor, ale tak krásně úsměvně, že nebyl jediný kdo by se od srdce nesmál. Náš smích byl slyšet tak moc, že nás personál chodil postupně kontrolovat co tam vlastně děláme. Asi jsme zkoušeli léčbu podle pana primáře Nešpora.
Smích je opravdu nakažlivý a smát se je tak osvobozující, že mohu klidně říci, dnes jsem se po dlouhé době opravu smála od srdce a šťastně.
Jsou krásné chvíle v životě, jsou kolem lidé kteří mi dokážou udělat radost, potěšit mě, vykouzlit usměv na mé tváři.
Sice pomalu, ale určitě se začínám posunovat do lepších časů, začínám více vnímat krásné chvíle, i slunce, které není přes mraky vidět, vidím slunce a teplo v milých, usměvavých tvářích, jiskřičky ve šťasných očích, nejen těch nevinných dětí, ale i dospělí umějí mít v očích upřímnost a lásku.
Je hodně zlého kolem nás, je hodně nepoctivých a nelaskavých lidí, ale nevzdávejme se a věřme stále na dobro a to, že vždy je kolem nás dost lidí, kteří nás mají opravdu rádi pro nás, pro to jací jsme a že jim do jejich životů vnášíme něco krásného a milého. Nikdo není na světě sám, nikdo se tu neobjevil jenom tak, každý může přijímat lásku, každý může lásku dávat.

Pryč s tím

4. listopadu 2017 v 23:22 | Evelyney
Ve své práci chci síly s ním spojit
úlevu přinášet a rány hojit
poskytnout pomoc a útěchu
rozdávat radost a úlevu
lásku a světlo dát
od druhých s pokorou přijímat
na světě bolesti stále moc
hojnosti pro všechny však není dost
proč jen hrstka vyvolených má to mít
proč všechny děti světa se stejně nemůžou mít
přišel už čas na velké změny
skončete války a všechny útrapy
vraťme se všichni zpátky do ráje
a zkažený svět ať jde do háje

Chci být neviditelná