Listopad 2017

Zoufalství

30. listopadu 2017 v 22:30 | Evelyney
Proč já sama a zoufalá
připadám si tak

lásku jsem poznala
získala, ale jen taktak

neumím radost dát
jistotu, žár

chladno je přítel můj
i zima a mráz

noc je můj pán
zničím vše snáz

zoufalství rozdávám
nejenom vám

připravte hranici
zapalte trůn

na něm dnes upalte
nešťastnou světici

Věrnost

29. listopadu 2017 v 22:22 | Evelyney
Věrnost, co je věrnost
to co ti dávám, něžnost
co mé srdce cítí
co tvé uši slyší
to co cítím pokoru
když vidím tvou pohodu
když hladím tvou tvář
když přijímám tvé polibky
když vidím v očích žár
když přijímáš mé polibky
když tvé oči září
jak u moře slunce v září
když hladíš mou tvář
když vidím ten žár
tvé objetí sílí
tvé stisky já cítím
tvá věrnost je vším
že jsem pro tě já vším

Věčnost

28. listopadu 2017 v 21:21 | Evelyney
Ráno, ráno tvý
musí být tisíckrát krásnější
ráno, ráno mý
nesmí být již více smutnější
lásko, lásko přijď
nastal čas, kdy půjdem blíž
lásko, lásko pojď
projdem spolu celý svět
budem spolu létat až ke hvězdám
budem spolu plavat až k rybám v hlubinách
smát se budem dnem i nocí
milovat se až do ztráty duší
věčnost bude krásná
krása bude věčná

Odcházíš?

27. listopadu 2017 v 21:23 | Evelyney
Lásko kde jsi
vrať se mi zpátky
lásko vzbuď se
vítám tě z dálky
byl jsi pryč dlouho
smutek tu zůstal
bylo zde úzko
mě jsi tu nechal
máme být dvojice
myslící za sebe
máme být spojenci
žijící v soužití
vzdaluješ se mi stále více
vrátíš se někdy ke mně blíže?

I něco víc

26. listopadu 2017 v 1:29 | Evelyney
Když jsem si začala psát tento svůj deníček, ještě jsem přesně nevěděla proč ho začínám psát. Ale tak nějak jsem cítila, že se potřebuji slovně vyjádřit.
Protože to nějak neumím ústně, použila jsem tuto formu.
Jsem sice hodně upovídaná, ale potřebuji k tomu kolektiv lidí se kterými jsem ráda, kteří mi rozumí, nebo aspoň částečně rozumí. Musím tyto lidi už znát delší dobu a tak s nimi dokáži volněji komunikovat.
Jinak se v neznámem prostředí necítím dobře, mám strach z prostoru, velkého množství lidí a z hluku který se tu celkově vytváří.
Nejlépe se cítím ve svém, ve svém křesle, které už používám skoro 20 let. Ale buď jsem měla tenkrát štěstí na nákup, nebo se k němu chovám natolik slušně, že je stále dostatečně zachovalé, aby na něm tento věk nebyl vidět. Také mě napadlo, že je to možná vyšší moc, která mi toto křeslo hlídá, abych nebyla nucena si kupovat zatím nové.
Vím, že jednou budu muset vyměnit nejenom křeslo, ale i jiné věci, které mi dávají pocit jistoty a ochrany od okolního světa. Ráda se uzavírám do sebe, je mi ve svém nitru dobře. Vím, že to není ta správná cesta, ale bojím se lidí kolem sebe, věcí kolem sebe.
Nebývala jsem taková, byla jsem vcelku veselá a společenská holka, prostě ta která nikdy nezkazila žádnou legraci a se kterou byli ostatní rádi. Je pravda, že holka už dávno nejsem, ale víc než stáří mě mrzí, že jsem ztratila svoji dobrou náladu, své veselé chování a svoji společenskost. Začala jsem se bát lidí kolem sebe, bojím se okolí, mám strach, že vše co řeknu bude použito jinak, vše co kolem sebe slyším se mě nějak dotýká. Mám pocit, že mě všichni pozorují, že se o mě baví, že mě sledují, každý můj krok, můj pohyb, s kým se bavím, o čem se bavím a tak celkově.
Už s tímto nepříjemným pocitem pár měsíců bojuji i za pomoci "specialistů", ale zatím moc velke pokroky nepozoruji. Abych neslyšela co se kolem mě povídá nosím sluchátka, nedívám se na lidi kolem sebe a koukám víc do země. Já, která jsem vždy chodila rychle a svižně, teď jdu jak zpomalený film, překážky vidím až do nich skoro narazím. Do lidí sice zatím nevrážím, ale je fakt, že na ně reaguji až opravdu pár kroků od nich.
Ani ne za měsíc budou vánoce, já nemám koupený jediný dárek, už dvakrát jsem se pokusila jít do středu města a podívat se po obchodech, co bych asi tak mohla koupit. Jediný obchod který jsem v klidu zvládla bylo hračkářství. Sice jem také nic nekoupila, ale aspoň jsem si prohlídla hračky a pouvažovala co bych těm všem mým malým dětem koupila. Asi taky budu nakupovat na internetu, ale moc se mi to nelíbí, protože jsem vždycky potřebovala, jak se říká si každou věc omakat co chci koupit. Tak snad čas, který se krátí a nutnost nakupování mi pomůžou překonat tento pocit nejistoty, nechci to nazvat přímo strachem.
Dneska jsem potřebovala jít nakupovat aspoň potraviny, abych měla z čeho vařit. A protože jsem z toho neměla dobrý pocit, nakonec jsem šla raději s manželem, přesto, že opravdu raději nakupuji sama.
Ale aspoň něco málo jsem se přiblížila k vánocům, koupila jsem vánoční papír na balení dárků. Teď ještě zvládnout ty dárky, abych do toho papíru měla co zabalit. Určitě nakonec zvládnu udělat radost vnoučatům, dětem, manželovi i rodičům.
Ale potřebuji dát dárek sobě a ten je moc důležitý, potřebuji dostat zase zpátky tu veselou holku, která se nikoho a ničeho nebojí. Už z ní sice bude starší "dáma", babička, ale všechny babičky nejsou ty sedící na zápraší s šátkem na hlavě. Chci být babička, která bude s nimi "blbnout", vymýšlet "lumpárny" a se kterou bude veselo. Určitě jim bude milejší vzpomínat na rozvernou, divokou babičku, která se vůbec nechovala ke svému věku.
Věk je jenom číslo, nic neříkající číslo, chování a pocit svobody musí vycházet zevnitř. Každý je tak starý jak se cítí a já už se nechci cítit jako kdyby mi bylo 114 roků.
Proto Ježíšku moc tě prosím, dones mi k vánocům dobrou náladu, zdraví a hlavně klid pro moji bolavou duši a zraněnou hrdost.

Plameny

23. listopadu 2017 v 22:22 | Evelyney
Jsi můj stín, tvou tvář nevidím
jsme si blíž, jak v zrcadle se vzhlížím
tvé oči a v nich vidím svou duši
své pocity neříkám, ty je slyšíš
jako bych znala to odjakživa
jako bych cítila tebe uvnitř těla
zažehla jsem plamen, nebo to tvůj
posvátná jiskra života stůj co stůj
já jsem měsíc, ty jsi slunce
spolu však střed jsme země
netoužíc zachránit svět, my jsme ta záchrana
neptajíc se co máme dělat, prostě jen žít
setkání naše muselo být
dva plameny spojit jak za pradávna
chápání, není co pochopit
slova, nelze nic vyslovit
slzy co nepálí, to pláče naše duše
to je to nejkrásnější co měla prožít
s čím splynout, k čemu se měla vrátit
dlouhá cesta, po které šla duše
nekoupeme se v kapkách vděčnosti
my se v noci probouzíme vděčností
za tohle všechno co smíme
za tohle všechno co prožíváme
děkujme osudu
děkujme Bohu
dva plameny v jeden se spojí
ten jeden plamen a jednu duši již nikdo nerozdělí

Miluji ho, on to ví

23. listopadu 2017 v 20:16 | Evelyney
Miluji muže jenž život mi převrátil
Miluji muže jenž srdce mi rozpálil
Přišel mi do cesty ukázal směr
Vydat se na cestu se mnou se chtěl
Půjdeme spolu najdem svůj cíl
Projdeme světem životem dojdeme v cíl
Miluji muže s nímž chci být
Miluji muže vzdalujícího se víc a víc
Nemůžu víc než lásku mu dát
A jenom to stejný chci od něho brát
Nestojím o nic víc
Než spolu jen být
Srdce mě bolí, láska mu chybí
Oči mě pálí, tvůj úsměv jim chybí
Péťa mi tu zpívá
Že láska mě obepíná
Anděl mi vlasy víská
Ale mě se po tobě stýská
Vrať se mi lásko moje
Vysuš ty slzy moje
Miluji muže jenž budoucnost mi slíbil krásnou
Miluji muže pro něhož chci zůstat jedinou

Koloběh

22. listopadu 2017 v 23:18 | Evelyney
Mnohými životy prošla jsem
nejeden šrám posbírala jsem
kolik bolestí tolik šrámů
kolik lítosti tolik pocitů
slza za slzou padala
úsměv a zase úsměv ztrácela
život i krásné chvíle přináší
když čáp či vrána děti přináší
slza za slzou padala
tato však radost přinesla
koloběh života se nezastaví
ať radost či depka se dostaví
život a smrt je věčný boj
radost, úsměv, trápení i ten bol

Života běh

22. listopadu 2017 v 23:10 | Evelyney
Života běh radost a žal střídá
mezi dvěma i láska bývá
jaro probuzení přírody přináší
léto sluncem nám duše rozzáří
na podzim mrcha depka se připlíží
zima sníh, vánoce a konec roku přivábí
a pak další jaro
bude tu nanovo

Luna

20. listopadu 2017 v 22:02 | Evelyney

Etapy měsíce ubírají mu na kráse

Období naše je plná záře koláče

Tma černé noci je naše bezpečí

Vybraní jedinci pro něž je prokletí

Životem jdeme, krása nás provází

Na oltář radosti cizí jdou životy

Rozkoš a vášeň součást je má

S ránem končí všechno pak

Chmurný to život, který však nekončí

Krásný to tanec co nikdo nevidí