Prosinec 2017

Vánoce

29. prosince 2017 v 18:00 | Evelyney
Vánoce mají být svátky klidu a míru. Nevím kdo a kdy vymyslel toto označení, ale já to takto teda fakt nevidím.
Možná, že si někteří lidé dokáží užít pohody a klidu, ale to určitě neuklízí, nepečou a nepřipravují tu pohodu pro zbytek své rodiny.
Když jsem byla ještě dítě, tak moje matka před vánoci nejen umývala okna, ale i nechávala vypnout záclony, aby byly na vánoce jako nové. Ve skříních jsme vyměňovaly papíry, drátkovali parkety, tepovali koberce a sedačky a už si ani všechno nepamatuji. Celý byt měl vypadat prostě jak po generálním úklidu.
Ještě se muselo udělat několik druhů cukroví, odzkoušet i cukroví co dělala v loňském roce kolegyně, nebo sousedka. Navíc se ještě dělalo to zaručené, co jsme dělali jž několik roků před tím, samozřejmě i to co dělala ještě i babička.
Pak se ještě dělal bramborový salát, několik druhů řízků, filé, ryba, chlebíčky, jednohubky, obložené talíře a další a další.
No pohledem dnešních let bych toto období nazvala "obžerstvím" a totálním zničením všech sil k uspokojení. Ale koho se snažíme všechny my ženy uspokojit? Manžela, děti, rodiče, sousedy, nebo sami sebe? Je vůbec někdo kdo to ocenil?
Samozřejmě jako vzorná dcera, která pochytila všechny ty špatné a mnohdy i zbytečné zvyky jsem jako každý rok uklízela, nebojím se říci spíše bláznila s úklidem. Nemá cenu popisovat co a jak, většina žen to dělá taky a většina mužů nechápe proč to my ženský děláme.
Každý rok stejně jako tento jsem si říkala, příští rok vánoce zruším, nebudu nic uklízet, vždyť uklízím celý rok, nemá tu kdo udělat binec. Ten co se udělá při běžných denních činností, se uklízí hned. Okna se taky pravidelně umývají a záclony perou, koupelna se umývá každý týden. Tak jako každý rok i tento jsem si plánovala, že udělám tak max 5 druhů cukroví. No, ale tady se musím pochválit, na rozdíl od loňského roku kdy jsem dělala 26 druhů, jsem to letos "odflákla", bylo jich jen 16. Vánoční výzdobu jsem samozřejmě dělala až na poslední chvíli, dříve mi nevyšel čas a pomocníci se v naší rodině nenachází, zde máme jenom koštovače, ochutnávače a potom hlavně ty, co chtějí mít tu pohodu, klid a mír.
Děti byli rádi za tu atmosféru rozsvíceného stromečku, dárků pod ním. Asi je až tolik nezajímalo co budou mít na večeři, měli se celý den postit, aby viděli "zlaté prasátko" a Ježíšek jim donesl hodně dárků. Ty asi vůbec nezajímalo, jestli jsou vytřeny všechny podlahy, umyty okna, vyleštěn nábytek a vše to co se muselo udělat. Těm bylo jedno co dostanou na jídlo, hlavně aby se to dalo jíst. Nezajímá je ani tak jaké druhy cukroví, jako to, aby dostali nějaké sladkosti, možná, že sušenky, nebo oplatky by udělali stejnou službu.
Druhý den sváteční a já jsem si konečně na hodinu sedla a začala odpočívat a užívat si toho klidného a mírného období vánoc. Po hodině zaslouženého užívání vánoc, jsem začala uklízet popatlané stoly, židle a vysála koberce, umyla země. Přidala jsem špinavé prádlo k tomu co jsem ještě před svátky nestačila vyprat a třídila jsem, abych je hned druhý den mohla začít prát, aby mi náhodou nezůstalo na nový rok. Jak se říká "Co na Nový rok, to po celý rok".
Dneska je poslední pracovní den tohoto roku, pracovní je podle nějakých pravidel, které byly nastaveny. Pro mě je to jeden z dalších dnů, kdy musím pracovat nejen v práci, ale i doma, nakoupit, uvařit večeri, hodit prádlo do pračky, posbírat nádobí po bytě, případně poházené oblečení . . . no prostě dělat běžné denní činnosti.
Za dva dny bude konec letošního roku a my přivítáme ten další v pořadí takovém, jak dlouho jsme kdo tady. Všichni budeme o rok starší, zda budeme i o rok chytřějsí je už otázka. Někdo z nás bude o rok těžší, po svátkách možná i o víc těžší, ale dáme si k novému roku předsevzetí, že tentokrát už příští rok ty přebytečná kila určitě zhubneme. Pak si dáváme i taková předsevzetí, jako že přestaneme kouřit, pít, jíst sladké, hádat se s kolegy, být protivný na okolí, někdo si možná naopak řekne, že bude v tom příštím roce důslednější v tom, aby opravdu více odmítal každému pomoci, za druhé dělat jejich práci, zachraňovat jejich přehmaty, a vůbec se snažit spasit celý svět.
Možná, že nejlepší ze všech předsevzetí by bylo - budeme tolerantnější k okolnímu světu, budeme si vzájemně vážit nejen sebe, ale i těch okolo, budeme si užívat každého dne tak, aby jsme se nemuseli stydět za svoje činy a svoje chyby.
My domáci, hlavní pomocníci se zamyslíme nad tím, zda je opravdu potřeba dělat všechno to běsnění kolem příprav nejen Vánoc, ale i Velikonoc, oslav narozenin, svátků, svateb, křtin, setkání přátel, nebo spolužáků po letech. Berme to tak, že nás všichni přítomní těchto akcí, chtějí vidět, chtějí s námi prožít krásné chvíle, nebudou se dívat zda máme uklizeno, naleštěno a zda se nám budou prohýbat stoly pod tíhou všech těch jídel. Hlady a žízní je určitě nenecháme, ale nemusíme nikomu přivodit "zkažený žaludek". ˇBuďme rádi, že se vidíme, že spolu můžeme být, nevíme zda se příště setkáme.
Ctěla bych všem živým bytostem popřát úspěšný, klidný a pohodový nejen příští rok. Všem popřát hodně štěstí, lásky, splnění vysněných, reálných přání a hlavně to nejdůležitější a to je zdraví. Ať rok 2018 je lepší než letošní, nebo ať aspoň není horší.
Já osobně si moc přeji, abych dokázala toto všechno praktikovat i na své osobě, aby se mi o tom jenom hezky nepsalo, ale abych mohla na konci příštího roku říct, "joooo, já jsem dokázala zbourat tu hnusnou zeď, co jsem si kolem sebe postavila".

Nedělím se

20. prosince 2017 v 23:49 | Evelyney
Překročit stín svůj mám,
přijímat jen přání tvá,
i já svoje potřeby mám,
říkal jsi, že budu jen tvá.

Co mi však z tebe zbývá?
Že nejsem tvá jediná.

Miluji tebe, to víš,
dýchat za tebe to dokážu spíš.

Nechci ji v blízkosti tvé,
dělit se o srdce tvé,
než dělit se o cokoliv s ní,
to raději běž si za ní.

Věřit

13. prosince 2017 v 22:29 | Evelyney
Věřil jsi na lásku?
Já i doufala v lásku,
já věřila i na prince,
toho jak v pohádce.

Blonďák, že měl být
a oči modré mít.

Život přináší však změny,
známosti přináší směny,
vlasy ty měl černé
a oči ty pak hnědé.

Co však z něho zůstalo,
smutek, žal a prázdno.

Druhá šance přišla
a zas nebyla výhra,
jen ty oči ty měl modré
a vlasy spíše hnědé.

Láska, no ta to byla,
ale jediná, no to jsem nebyla.

V lásku už jsem nevěřila,
v prince už jsem nedoufala,
taky to tak dopadlo,
žít se v tom pak nedalo.

Je život možný bez lásky?
Nebo ji mít na splátky?
Je lepší zůstat sama?
A počkat až zvoní hrana?

Tak vstoupila jsem v nový rok
a doufala v klidný života tok,
ach jak plané moje sliby,
jak slabé srdce dívky.

Modré oči dostali mně,
méně vlasů nevadí mně.

Je to můj princ vysněný?
Je to můj osud konečný?
Je to už láska?
Je to i touha?

On je můj života důvod,
on připomíná můj původ,
je tím co jsem hledala,
za nic na světě bych ho nedala.

Andělé strážní naši,
chraňte nám lásku naši.

Teď už vím co je to láska,
teď už znám co je to touha,
v lásku jsem doufala,
pro ni se rouhala.

Věřila jsem v lásku
a zasloužím si lásku?

A ty můj princi,
věřil jsi na lásku?

Hrana a pád?

4. prosince 2017 v 23:11 | Evelyney
Chodím podél hrany, už delší dobu chodím po okraji a stačí mi krok a bude pád do hloubky a možná i krásný let, ten poslední, který mě v tomto životě čeká.
Říká se, že před koncem nám proběhne celý náš život. Mám tomu věřit? Určitě uvidím vše co mám za sebou, uvidím i ty chyby, které jsem udělala, ty chyby, které mě přivedly až k té hraně?
Ale co když to není pravda, neuvidím nic a nepoučím se, nepochopím proč se co stalo, co jsem zase udělala špatně. Budu se vracet stále a stále, budu se snažit napravit co se mi nepovedlo. Jenže když přijdu a nebudu vědět co jsem udělala špatně, jak to potom napravím?
Byli jsme tu, jsme tu a budeme tu znovu. Budeme stále napravovat a přitom vlastně víc a víc kazit. Budeme devastovat svoji duši, svoje tělo, budeme ničit planetu tuto, nebo jinou.
Nikdo z lidí přesně neví co bylo, co bude. Máme sny, prý jsou to vzpomínky na minulé životy. Máme sny, které jsou krásné, prosvícené sluncem, mírným vánkem, mořem, nebo horami, lesy. Máme ale i sny děsivé, plné násilý, krve, bolesti, trápení a utrpení. Jak poznat co už bylo, co možná teprve přijde. Máme to škaredé už za sebou a přijdou jenom ty hezké doby? Nebo to bude přesně obráceně?
Celý život tak nějak žiji na hraně. Běhám z jedné strany na druhou, hledám tu správnou hranu, tu která mi ukáže co je dobře. Je vůbec něco dobře? Napřed bohatství, aby člověk přišel téměř o všechno a pak si vážil aspoň toho mála co mu zbylo. Mládí plné elánu, chuti do života, aby potom přišlo stáří a byli jsme vděčni, že vůbec někam dojdem. S mládím, elánem jsme mohli zdraví "rozdávat" a najednou je to návštěva od doktora k doktorovi, aby nám řekli "no, ale ve vašem věku už to lepší nebude".
No ale žijeme, žijeme tak jak jsme schopni, jak nám to dovolí zdraví, věk, peníze. Vždy je pro koho žít, děti, vnoučata, partneři, kamarádi, známí, nebo aspoň ten domácí mazlíček.

V tuto chvíli jsem si vzpomněla na román Komu zvoní hrana od Ernesta Hemingwaye.
Název knihy byl inspirován verši anglického renesančního básníka Johna Donneho, které napsal roku 1624:

"Žádný člověk není ostrov sám pro sebe; každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj; smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě."

Nechceš-li, nechej být

4. prosince 2017 v 22:36 | Evelyney

Slzy mi tečou po tvářích mých,
lásku, jež dávám, ty neslyšíš,
byl jsi můj život, světlo dnů mých,
jídlo i nápoj, opojný stín.

Proč jen jsem dávala, tolik cos chtěl,
když nestačí celý svět, abys mě chtěl.

Utápíš žal svůj a neduhy své,
v záplavě truchlení, temnotě své.

Procházka zahradou to byl můj sen,
budoucnost zářivá nekoná se jen.

Buď si tu beze mě, bude ti líp,
anděl tvůj přijde ti blíž,
život svůj zachovej,
beze mě bude ti hej.

Slunce

3. prosince 2017 v 15:10 | Evelyney
Řekla jsem jednou ti, že jsi můj den,
slunce všech sluncí co svítí tu dnes.

Láska ta přišla jak nezvaný host,
který tu zůstal a neptal se nás.

Co si teď počít s touhou a mocí co řídí tu nás,
musíme zabrzdit, nebo jet dál?

Bude to stále tak, jak velký flám,
večer je krásně tu, teplo a žár
ráno pak přichází zima a mráz
je to jak tobogán při dětských hrách.

Zabrzdit neumíš ty ani já,
chceme my vůbec měnit ten stav,
nebo se držet a žít spolu tak dál,
nechceme přece jen měnit svůj stav?

Rekni mi, lásko má, jsi stále můj den,
jsi slunce všech sluncí, co svítí pro mě jen?

Podej mi ruku a nechej se vést,
půjdu já s tebou tou cestou všech cest.