Hrana a pád?

4. prosince 2017 v 23:11 | Evelyney
Chodím podél hrany, už delší dobu chodím po okraji a stačí mi krok a bude pád do hloubky a možná i krásný let, ten poslední, který mě v tomto životě čeká.
Říká se, že před koncem nám proběhne celý náš život. Mám tomu věřit? Určitě uvidím vše co mám za sebou, uvidím i ty chyby, které jsem udělala, ty chyby, které mě přivedly až k té hraně?
Ale co když to není pravda, neuvidím nic a nepoučím se, nepochopím proč se co stalo, co jsem zase udělala špatně. Budu se vracet stále a stále, budu se snažit napravit co se mi nepovedlo. Jenže když přijdu a nebudu vědět co jsem udělala špatně, jak to potom napravím?
Byli jsme tu, jsme tu a budeme tu znovu. Budeme stále napravovat a přitom vlastně víc a víc kazit. Budeme devastovat svoji duši, svoje tělo, budeme ničit planetu tuto, nebo jinou.
Nikdo z lidí přesně neví co bylo, co bude. Máme sny, prý jsou to vzpomínky na minulé životy. Máme sny, které jsou krásné, prosvícené sluncem, mírným vánkem, mořem, nebo horami, lesy. Máme ale i sny děsivé, plné násilý, krve, bolesti, trápení a utrpení. Jak poznat co už bylo, co možná teprve přijde. Máme to škaredé už za sebou a přijdou jenom ty hezké doby? Nebo to bude přesně obráceně?
Celý život tak nějak žiji na hraně. Běhám z jedné strany na druhou, hledám tu správnou hranu, tu která mi ukáže co je dobře. Je vůbec něco dobře? Napřed bohatství, aby člověk přišel téměř o všechno a pak si vážil aspoň toho mála co mu zbylo. Mládí plné elánu, chuti do života, aby potom přišlo stáří a byli jsme vděčni, že vůbec někam dojdem. S mládím, elánem jsme mohli zdraví "rozdávat" a najednou je to návštěva od doktora k doktorovi, aby nám řekli "no, ale ve vašem věku už to lepší nebude".
No ale žijeme, žijeme tak jak jsme schopni, jak nám to dovolí zdraví, věk, peníze. Vždy je pro koho žít, děti, vnoučata, partneři, kamarádi, známí, nebo aspoň ten domácí mazlíček.

V tuto chvíli jsem si vzpomněla na román Komu zvoní hrana od Ernesta Hemingwaye.
Název knihy byl inspirován verši anglického renesančního básníka Johna Donneho, které napsal roku 1624:

"Žádný člověk není ostrov sám pro sebe; každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj; smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama